2. května 2022
Sebastián Jahič
Úvod
V první polovině roku 2022 spatřily světlo světa české překlady dvou významných zahraničních titulů, a sice Vláda kvantity a znamení doby (originál vydán v roce 1945) od Reného Guénona (1886–1951) a Prométheus a Atlás (originál v roce 2016) od Jasona R. Jorjaniho (*1981), oba péčí nakladatelství Sol Noctis. Mezi těmito dvěma tituly existuje úzké propojení, přičemž ten druhý lze považovat za odpověď na ten první. Oba se zabývají duchovním stavem lidstva v současnosti, avšak zatímco Guénon mluví o nenapravitelném úpadku a „poslední fázi kalijugy (temného věku)“, Jorjani vidí v dezintegraci starých náboženství a vědeckých vzorců myšlení potenciál pro osvobození božských schopností člověka a duchovní vzestup lidstva jakožto celku.
Zatímco Guénon je přesvědčen o tom, že blízká budoucnost s sebou přinese symbolickou, případně doslovnou vládu Antikrista, po které přijde už jen zánik většiny tohoto lidstva a pak počátek nového zlatého věku (coby úplný „restart“ lidského druhu), Jorjani doufá v nastolení trvalé vlády archetypu Prométhea coby věčného rebela proti bohům, jenž je současně patronem vědy, techniky a lidského sebezdokonalování vůbec. Oba považují filosofii Reného Descarta za jednu z nejzásadnějších příčin nejen nástupu materialistické vědy na počátku novověku, ale též veškerého „odčarování světa“ (Entzauberung der Welt) příznačného pro moderní svět. Ačkoli se oba v značné míře shodují na popisu trajektorie duchovního života západního člověka, jakož i v analýze příčin, v hodnocení celé situace si nelze představit příkřejší protiklady.
Již z tohoto popisu vidíme, že zmiňované knihy od Guénona a Jorjaniho představují dvě strany jedné mince, dva krajní a vyhraněné přístupy k témuž. Jak to už u radikálních protikladů bývá, nejkreativnější překonání jejich rozporů spočívá v jejich syntéze. Tento názor zastává i autor této eseje, jenž považuje oba přístupy, Guénonův i Jorjaniho, za extrémní. Mezi dvěma extrémy existuje široké spektrum možných syntéz, pročež zde na konci tohoto textu využijeme prostor k představení naší vlastní syntézy.
Avšak předtím, než naplno konfrontujeme tradicionalistický eschatologický pesimismus s prométheovskou vizí nekonečného pokroku, musíme obě strany této dialektické dichotomie náležitě představit.[1]
René Guénon a integrální tradicionalismus
René Guénon se narodil v roce 1886 do horlivé římskokatolické rodiny. Počátkem 20. století se začal zabývat okultismem, osobně znal Papusovy žáky a zřejmě i mistra Papuse (Gérarda Encausseho) samotného. Stal se členem gnostické církve, jejímž zakladatelem byl Synesius (vlastním jménem Léonce Fabre des Essarts) a jež byla předchůdkyní nyní již thelémizované Ecclesia Gnostica Catholica (E. G. C.). Stejně tak se stal členem Papusova martinistického řádu. Ačkoli přispíval do gnostického periodika La Gnose až do roku 1922, později tvrdil, že své členství v těchto organizacích nebral vážně; o martinistickém řádu se vyjádřil, že jej považoval za neregulérní, a tudíž neschopný skutečné iniciace (zasvěcení) svých členů.[2] Aby nasytil svůj hlad po „autentickém zasvěcení“, stal se členem regulérní lóže svobodného zednářství.
Počátkem dvacátých let začal publikovat také knižně, především o východních náboženstvích, přičemž jeho debutem byla průlomová kniha o hinduismu Introduction générale à l’étude des doctrines hindoues (Všeobecný úvod do studia hinduistických nauk, 1921). Napsal též knihy útočící na teosofii madam Blavatské, jakož i sociopolitické pojednání La crise du monde moderne (Krize moderního světa, 1927, česky 2002), v němž propojil své esoterické nahlížení na svět a dějiny se svými reakčními společenskými postoji (čímž silně ovlivnil Julia Evolu).
Po smrti své první manželky se v roce 1930 usadil v egyptské Káhiře, kde konvertoval na islám, opět se oženil a založil rodinu. Změna kultury a příklon k esoterickému islámu v podobě súfismu mu nebránily dále se zabývat všemi ortodoxními duchovními proudy světa. Dále publikoval a až do smrti rozvíjel svou vlastní esoterickou filosofii, která je dnes známa jako integrální tradicionalismus, případně též jako perennialismus. René Guénon zemřel v roce 1951, ale škola esoterického myšlení, kterou založil, žije dodnes.
Abychom ve zkratce shrnuli tuto jeho esoterickou filosofii, integrální tradicionalismus (IT) se vyznačuje především tezí o jednom a totožném prehistorickém zdroji všech světových náboženství.[3] Čím je náboženství ortodoxnější a méně proměnlivé, tím blíže je k primordiálnímu zdroji, univerzální Tradici. Historická[4] náboženství jako buddhismus, křesťanství a islám jsou legitimní v míře, v jaké navazují na starší tradice. Ve všeobecnosti se však mnozí integrální tradicionalisté / perennialisté přiklánějí k názoru, že veškerá nová náboženství vzniklá po islámu jsou heterodoxní.
IT se nepokouší ustanovit vlastní „náboženskou tradici“, nýbrž poukázat na metafyzickou jednotu existujících ortodoxních náboženství. Přívrženci IT tudíž nejsou členy jednoho esoterického řádu, naopak, Guénon považuje snahu o rekonstrukci prvotní Tradice za marnou a nežádoucí. Naopak povzbuzuje tradicionalisty k tomu, aby se duchovně realizovali v rámci jim kulturně blízkých exoterických náboženství. Chce-li se někdo připojit k legitimnímu esoterickému společenství, jako na Západě k svobodným zednářům nebo v islámském světě k súfíům, měl by tak činit způsobem, aby jeho jednání nemělo negativní sociopolitický dopad pro etablované náboženství. Na základě toho lze říct, že Guénonův IT je v značné míře obhajobou exoterismů pomocí tezí esoterismu.[5]
Guénonova kniha Vláda kvantity a znamení doby, původně vydána v roce 1945 (česky vydal Sol Noctis v roce 2022), se považuje za jeho opus magnum a za pokračování Krize moderního světa, jejíž teze ovšem rozvíjí spíše z metafyzického než sociopolitického hlediska. Guénon se opakovaně odvolával na symboliku čtyř věků a involuce, tj. postupného zhoršování duchovní situace lidstva v důsledku vzdalování se původnímu duchovnímu zdroji. Na konci involučního procesu je temný věk, železný věk neboli kalijuga. Zhoršování situace má tendenci se zrychlovat (akcelerovat), takže zatímco zpočátku nastupoval duchovní rozklad pouze pomalu a skrytě, na konci přijdou jednotlivé zlomy náhle za sebou a budou všem na očích.
Guénon považuje příchod temného věku a zhoršování duchovní, dokonce až ontologické situace lidstva za něco neodvratného, respektive za něco, čemu lze vzdorovat jenom dočasně. Jedna vlna dekadence, kterou se podařilo úspěšně odvrátit, přišla v antice spolu s nástupem nenáboženské vědy a ateismu, kdy ovšem situaci zvrátil vzestup křesťanství. Vnitřní zlom v křesťanství ovšem přichází koncem středověku, v rámci sporu mezi tzv. realismem a nominalismem, přičemž Guénon považuje ten druhý za prekurzor mnoha dalších myslitelských a duchovních omylů. Renesance byla pouze návratem zmiňovaných rozvratných prvků antiky a reformace byla předehrou k ateismu. Důležitou postavou byl René Descartes, jenž položil základ materialistické a mechanistické vědy, přestože jádro své filosofie prý obdržel ve vizi od anděla. Příklon k materialismu vedl k „tuhnutí reality“ a skutečnému zmiznutí zázraků ze života. Materialistický, odduchovněný svět se stal realitou až poté, co lidé v takový svět uvěřili.
Ztuhnutí světa vytvořilo bariéru mezi člověkem a duchem. Guénon tvrdí, že nyní (respektive v jeho době) se tato bariéra začíná prolamovat, avšak pouze zdola, takže člověk se místo božskému duchu otevírá bloudícím psychickým vlivům (démonům, chcete-li; patrně narážel na rozmáhání se náboženství a duchovních filosofií, které považoval za neortodoxní). Tyto psychické vlivy se eventuálně pokusí vytvořit parodii ducha, parodii zlaté doby a primordiální Tradice – psychickou, ale odduchovněnou totalitu – výsledkem čeho bude krátká, ale intenzivní (patrně celosvětová) vláda antikvality, tj. Antikrista.[6] Poté nás už čeká jenom zánik většiny (nebo dokonce celého) lidstva, načež přijde nový zlatý věk a nové lidstvo (symbolicky či doslovně).
Jason Reza Jorjani a prométheismus
Jason Jorjani (*1981) je rozený Newyorčan íránského a severoevropského původu. Po získání bakalářského a magisterského titulu na Newyorské univerzitě obdržel doktorát (PhD.) v oboru filosofie na Newyorské státní univerzitě ve Stony Brooku. Následně na Technologickém institutu v New Jersey (NJIT) vyučoval předmět „věda, technika a společnost“. Jeho slibně začatou akademickou kariéru však přerušil politický skandál, a sice jeho zapletení se s hnutím americké alternativní pravice. Jorjani se v létě 2017 od alternativní pravice distancoval, a přestože jeho dílo nikdy nevykazovalo známky pravicového extrémismu (a v mnoha ohledech s ním je v příkrém rozporu), z akademie byl propuštěn a od té doby se živí jako spisovatel na volné noze.
Svůj knižní debut, rozsáhlé dílo Prométheus a Atlás, v němž se pokouší o filosofický přístup k otázce paranormálna, napsal v letech 2012–2013 a publikoval ho v roce 2016 (český překlad 2022). Kniha získala necelý rok po svém vydání ocenění nejpřínosnějšího díla roku 2016 v oblasti parapsychologického výzkumu, udělené americkou Parapsychologickou asociací, která je členem American Association for the Advancement of Science (AAAS, Americké asociace pro podporu vědy). Tato kniha bude ústředním bodem našeho zájmu a ještě se k ní zevrubně vrátíme.
Jorjani je rovněž podporovatelem Persian Renaissance čili Perské renesance, což je hnutí íránských disidentů a vystěhovalců nepřátelských vůči nynějšímu šíitskému teokratickému režimu, kteří podporují zavedení sekulární demokracie, případně také obnovení některého předislámského perského náboženství – například zoroastrismu nebo mithraismu – coby íránského státního náboženství. Od roku 2016 pravidelně publikuje, někdy i několik knih ročně, a mj. napsal rozsáhlé dílo o historii Íránu s názvem Iranian Leviathan (Íránský leviatan, 2019). V knize Prometheism (Prométheismus, 2020) nanovo shrnul stěžejní ontologické a epistemologické ideje Prométhea a Atlanta ve více aktivistickém a sociopolitickém duchu, přičemž vydání této knihy dalo důvod k vzniku svébytného prométheistického hnutí, v jehož čele Jorjani stojí. V roce 2021 pak krátce po nezvratném potvrzení fenoménu UFO na půdě amerického kongresu[7] vydává knihu o tomto fenoménu s názvem Closer Encounters (Bližší než blízká setkání, 2021), kde vyjadřuje velice odvážné a definitivní teorie o povaze tohoto fenoménu. Navzdory tomu, že toto poslední jmenované dílo mnozí hodnotí jako krok do silně konspiračních vod, v pozdější části této eseje obrátíme pozornost také k němu, neboť jej považujeme za předkládající narativ, který ve své symbolické rovině mnohé odhaluje o Jorjaniho postojích, motivaci a cílech.
Abychom se vrátili k pro nás ústřednímu dílu Prométheus a Atlás, Jorjani o něm v nové předmluvě k českému vydání tvrdí, že
„tato kniha se zrodila z prorocké prozíravosti (angl. forethought, řec. προμήθεια, prométheia), respektive chcete-li předtuchy. Tuto skutečnost jsem až dosud nikdy nepřiznal. […] Napsání Prométhea a Atlanta bylo na jednu stranu vyvoláno vynořivšími se vzpomínkami na minulé životy, zvláště na nešťastně zaniklou civilizaci, kterou Platón a Rudolf Steiner nazývají Atlantida (ta je také předmětem 9. kapitoly této knihy), a na druhou stranu prekognitivními jasnovideckými vizemi apokalyptického 21. století. […] Tyto skutečnosti odhaluji z velké části také proto, že apokalyptická budoucnost, kterou jsem před sepsáním Prométhea a Atlanta viděl jako přes matné sklo, se teď zhmotňuje mnohem rychleji, než jsem si tehdy vůbec dokázal představit.“[8]
O své knize uvádí, že „Prométheus a Atlás se zabývá vědeckým výzkumem v oblasti parapsychologie, jemuž nesmí chybět akademická rigoróznost a empirická objektivita“.[9] Ve svém přístupu navazuje na pragmatismus Williama Jamese (1842–1910) – jenž se mimochodem také ve velkém zabýval výzkumem paranormálních jevů – odkud přebírá tezi, že věda se nemá pokoušet hledat definitivní „teorii všeho“, nýbrž pracovat s tím, co se v praxi osvědčí, včetně vícerých vědeckých modelů najednou, přinášejí-li praktické výsledky, třebaže se z hlediska teorie tyto výsledky vzájemně vylučují. Jorjani tvrdí, že paranormální jevy jsou mnohem obvyklejší, než si běžný člověk myslí, poněvadž sám znalost o těchto jevech a to, že bývá jejich svědkem, z psychologických důvodů vytěsňuje. V oblasti vědy je to zase její samotné moderní chápání, které z „ideologických“ důvodů vylučuje existenci paranormálna a kvůli němuž jsou jakékoli paranormální jevy odbyty jako „náhodné anomálie“. Jorjani (vědomě či nikoli) následuje vzor Aleistera Crowleyho a prohlašuje paranormální jevy (konkrétně zmiňuje mimosmyslové vnímání a psychokinezi) nikoli za něco mimořádného (ve smyslu „nadpřirozeného“), nýbrž je místo toho označuje za součást dosud neobjevené a fyzickými zákony nespoutané strany přírody,[10] kterou před námi zakrývají naše reduktivní moderní „vědecké“ modely tím, že vědomě vylučují či bagatelizují data vyvracející jejich zaužívané teorie.
Jorjani k tomu uvádí, že
„všechny psychické schopnosti, včetně psychokineze, jsou právě to – schopnosti – a stejně jako v případě schopností či dovedností improvizujícího hudebníka či tanečníka výkon, který psychikové podají, nebude reflektovat jen to, kolik cvičili, ale bude zásadně ovlivněn i jejich osobním talentem a psychologickým rozpoložením v kontextu environmentálních faktorů, včetně jejich momentálního rozpoložení nebo postojů a nálady ostatních přítomných lidí. […] Skeptický požadavek mechanické opakovatelnosti jevů je v této oblasti absurdně nevědecký.“[11]
Rovněž uvádí, že samotná přítomnost někoho, kdo v paranormálno silně nevěří, obvykle zhatí pokusy o vyvolání paranormálních jevů:
„Jelikož bylo pozorováno, že velice úspěšné parapsychologické experimenty, které se podařilo několikrát replikovat, se v přítomnosti silného skeptika brání své replikaci, mnohé parapsychology to vedlo k postulování existence a zkoumání dosahu a účinků tzv. tlumiče psí (psi inhibitor). […] Když vezmeme tlumič psí […] v úvahu, vyjde nám, že všeobecně rozšířený skepticismus ve věci paranormálních jevů působí jako hráz nebo zeď hatící jinak mnohem dramatičtější projevy psychické schopnosti. Kdyby se fenoménům psí dostalo uznání od hlavního proudu vědy, nejenže by to mělo za následek kultivaci pokročilejších technik jejich vyvolávání, ale zřejmě bychom pozorovali i náhlý růst lidských schopností v této oblasti […].“[12]
Jorjani tvrdí, že ačkoli není možné formulovat jediný definitivně pravdivý vědecký či náboženský popis reality nebo ustanovit jakýsi jediný správný vztah člověka k veškerenstvu, vytváření funkčních paradigmat je nezbytné z praktických důvodů coby ustanovení symbolického „řádu“ a „obzoru“, jenž bude chránit členy dané společnosti před „nekonečným chaosem vně“, jenž leží „za obzorem“. Vztah s paranormálnem se tudíž v mnoha paradigmatech navazuje právě kontrolovaným otevřením se „tomu, co je vně“, „za obzorem“, respektive co bylo zatlačeno do nevědomí. Uvádí, že
„různá tabu primitivních totemických společností se ustanovila především proto, aby vytěsňovala nebezpečné psychické síly. Když se tato tabu úmyslně překračovala, obvykle se tak činilo proto, aby se tato okultovaná moc za nějakým účelem uvolnila, a to právě prostřednictvím ustanovení podmínek chaosu, které ji přitahují jako hromosvod.“[13]
Tato teze samozřejmě neplatí jenom pro primitivy, ale i pro mnohá současná etablovaná náboženství, v jejichž případě také dochází k zázrakům za podmínek kontrolovaného nastolení mimořádného stavu, a tudíž popření „každodennosti“.[14]
Jelikož paranormálno bylo z vědomí moderního člověka vytísněno, Jorjani jej spojuje s prací s nevědomím. Za tímto účelem zavádí pojem „přízračno“ (the spectral), přičemž po vzoru Sigmunda Freuda označuje „přízračno za nejpřednější příklad ‚tísnivého‘[15] a za revoluční klíč k dokázání existence nevědomí“.[16] Poukazuje na málo známou skutečnost, že i Freud byl přesvědčen o existenci přízračných jevů, především však telepatie; dodává také, že „Freud v roce 1926 poznal, že otázka telepatie je klíčem k další vědecké revoluci; doznal však, že bude lepší, když tato revoluce raději nastane v důsledku psychoanalytického objevu nevědomí než zásluhou výzkumu telepatie“.[17]
Rovněž Jorjani připisuje myslitelskému odkazu Descarta zásadní význam. Shoduje se s Guénonem v tom, že Descartes přispěl k „odčarování světa“, k vzestupu mechanicismu a materialismu. Tvrdí však, že Descartes nejednal jako nevědomý agent, jehož působení mělo vést k zintenzivnění kalijugy (což je víceméně Guénonova verze), nýbrž jako vyslanec jezuitů, přičemž svým myslitelským systémem chtěl zejména vymýtit hermetickou filosofii, která se rozmohla během renesance. Jorjani o Descartovi a jeho anti-okultistickém pokračovateli Immanuelovi Kantovi píše:
„Tito dva muži sehráli klíčovou roli v koncipování zmrzačené moderní vědy, která je navzdory veškeré své zdánlivé technické síle pojata tak, aby všechno, co má něco společného s ‚duší‘, přenechávala konzervativní náboženské víře v dogmata abrahámovského zjevení. Příměří, které sjednali mezi náboženstvím a vědou, přineslo konec upalování čarodějnic: zároveň ale zhatilo revoluční příslib magie a renesanční alchymie, které nám mohly pomoct překonat judeokřesťanský středověk zásadně odlišným způsobem.“[18]
Aby představil svou vizi pozitivně, Jorjani se hlásí k archetypům bratrských títánů Prométhea a Atlanta. Jméno toho prvního ztotožňuje jak se světskou prozíravostí, tak s prorockou předtuchou; považuje jej za patrona techné,[19] čímž neoznačuje pouze techniku (technologie), nýbrž – a toto interpretace je spíše naše – veškeré efektivní nakládání s vnějším světem, které jej pozměňuje v souladu s vůlí.[20] Prométheus je věčný rebel proti Diovi, jejž Jorjani chápe jako tyrana a uzurpátora. Jeho vůle raději zahynout, dokonce raději věčně trpět připoután ke skále než se poddat, se předkládá lidstvu jako vzor.[21] Člověk se má postavit na vlastní nohy a stát bez jakékoli opory o absolutno, tj. o definitivní hodnotový žebříček, a místo toho ustanovovat proměnlivý vztah s vnějším světem podle toho, co se mu právě hodí pro jeho přežití a nabytí moci.
Archetyp títána Atlanta je u Jorjaniho méně prominentní: spojuje jej s bájnou Atlantidou coby mytickou, technovědecky vyspělou civilizací, jejíž techné nebylo jenom materialistické a mechanistické, nýbrž dokázalo zúročit psychické síly člověka.[22] Co se týče eticko-sociálního aspektu Jorjanim vykreslované nové atlantické (a potenciálně celosvětové) civilizace, ten má stát na svobodě jednotlivce a navazovat na „tradici“ evroamerického sekularismu.[23] Dovolává se zde chápání Atlantidy podle Rudolfa Steinera, jež „v konečném důsledku symbolizuje úsvit radikálního sekularismu – takového, jenž nepopírá duchovno, nýbrž činí všechny jeho živoucí síly profánně úslužné člověku“.[24]
Nakonec v posledních dvou kapitolách knihy (11. a 12.) Jorjani klade důraz na fenomén UFO. Jeho pojednání se zde ještě značně liší od toho, které nabízí v pozdější monografii na toto téma s názvem Closer Encounters (2021). V Prométheovi a Atlantovi uvádí, že považuje fenomén UFO za neoddělitelný od psychických fenoménů, dokonce samotné UFO považuje za zkonstruované pomocí jakési „psychické techné“. Tvrdí, že síla v pozadí UFO inspirovala abrahámovská náboženství, přičemž provázela všechny významné proroky, Mojžíše, Ezechiela, Mohameda, jakož i Ježíše. Konečným cílem této síly je podle Jorjaniho prostřednictvím těchto náboženství zotročit lidstvo a vykastrovat jeho božský potenciál.
Tím se také dostáváme k Jorjaniho antiteismu. Jorjani odmítá Boha (s velkým B) nejen jako absolutní princip (jak jsme již viděli na jeho hájení pragmatické paradigmatické neukotvenosti), ale především jako údajně všemocnou, vševědoucí a vždy zákonitě dobrou bytost. Podle Jorjaniho existují jenom bohové (s malým b), tj. nesmírně mocné, nefyzické, ale v konečném důsledku stále finitní bytosti, přestože mnohonásobně převyšují člověka. Člověk může s takovýmito bytostmi uzavírat spojenectví, ale rovněž proti nim může vést války, respektive ony mohou vést války proti němu, přičemž nezřídka mají s lidstvem nekalé úmysly. Jorjani navrhuje vzdát se spojenectví s abrahámovským Bohem, jenž podle něho lidstvo pouze zneužíval, ponižoval, hatil jeho projekty, potlačoval jeho schopnosti a choval se k němu neeticky,[25] a místo toho uzavřít spojenectví s přízračnými archetypy (respektive „estetickými idejemi“) Prométhea a Atlanta.
Vláda antikvality, nebo prométheovský pokrok?
Kdybychom chtěli co nejstručněji vystihnout zásadní rozdíl mezi Guénonem a Jorjanim, nejlepší by bylo označit Jorjaniho přístup za postmoderní pokus o posílení domnělých psychických schopností člověka a jeho duchovní soběstačnost (někdo by to mohl označit za „militarizovaný nematerialistický sekularismus“), kdežto Guénovým cílem je nadkulturní udržování těch ortodoxních tradicí, jež disponují legitimní „linií zasvěcení“.
Metafyzika obou stran je zásadně odlišná. Guénon tu svou popisuje napříč celým svým dílem, přičemž jako ústřední práce můžeme uvést Les États multiples de l’être (1932)[26] nebo Les Principes du Calcul Infinitésimal (1946).[27] Abychom uvedli i jazykově přístupnější a (do slovenštiny) přeložená díla, zmiňme L’Homme et son devenir selon le Vedānta (1925)[28] nebo též Le symbolisme de la croix (1931).[29] Prvek jeho metafyziky, který nás nyní zajímá, je ten, podle něhož nic nového v principu nemůže vzniknout – z metafyzické neduální jednoty pocházejí všechny možnosti projevu, tj. „toho, co může být“, přičemž „světlo projevu“ (náš pojem) dopadá pouze na uskutečněné možnosti bytí, kdežto ty neuskutečněné zůstávají v „temnotě nebytí“, přičemž ale vždy všechny možné projevy jsou připraveny v potencialitě, takže v principu se nemůže stát nic doopravdy „nového“ nebo nepředvídaného.
Jorjani ovšem takovýto přístup odmítá, protože jej považuje za příčící se svobodě. Odmítá jakýkoli absolutní princip vůbec a zdá se, že to implicitně platí také pro princip neosobní neduální jednoty coby zdroj všech možností projevu (ačkoli z Guénonova hlediska je tento absolutní všeobsažný princip – „neosobní Bůh“, chcete-li – nevyvratitelný), dávaje přednost „pragmatickému“ neboli „pro praktické účely oportunistickému“ přechodu mezi paradigmaty.[30] V tomto Jorjaniho modelu vskutku může vzniknout něco nového, protože není pravda, že „všechny možnosti existují potenciálně“, respektive Jorjani je přesvědčen o dosažitelnosti možností mimo rámec „všech potenciálních možností“.
Tento důraz na možnost „dosažení něčeho nového“ se v rámci myslitelského konfliktu mezi Jorjanim a Guénonem nedostává do popředí, ale přesto je velice důležitý. Guénon – stejně jako každý (nejen integrální) tradicionalista – zpochybňuje ideu pokroku, poněvadž podle něj může pokrok ve smyslu opuštění starých modelů vést pouze do oblastí, které bychom (podle jiné terminologie) mohli označit za klifotické. Jorjani naopak považuje takovéto tradicionalistické „setrvávání na jednom místě“ za tyranskou stagnaci. Žel k této otázce jsme nesesbírali předmětné citace z Jorjaniho díla, abychom mohli popsat jeho přesné chápání této otázky; můžeme však uvést, že rozhodně přistupuje k tezím o „neustálém zdokonalování“, které však zřejmě nemyslí doslovně – protože by z toho vyplýval jistý kvaziperennialismus, spočívající v uznání možnosti jedné konkrétní „dokonalosti“[31] – a lepší by bylo mluvit o „nekonečném radostném bloudění lidstva napříč existencí“. Respektive mluví-li Jorjani o „zdokonalování“, náš dojem je, že nemluví o přibližování se k nějakému konkrétnímu ideálnímu stavu, nýbrž má na mysli shromažďování moci, nebo ještě lépe: rozšiřování možností lidstva účinně a pozitivně přetvářet vnější svět v souladu se svou vůlí – jinými slovy proměnu lidí v bohy, jimž jejich techné[32] propůjčuje božské schopnosti a činí je nezávislými na jiných entitách.
Oba myslitelé se zabývají kulturně-historickým jevem, který jsme již označili jako „odčarování světa“, jenž souvisí s nástupem moderny a na jedné straně byl způsoben kartesianismem, na druhé reformací. Guénon mluví vysloveně o „tuhnutí světa“ a považuje je za v podstatě objektivní jev, událost možná způsobenou změnou lidského myšlení a cítění, jejíž důsledky jsou ale nyní na člověku již nezávislé a mají přímý dopad na jeho ontologický úděl. Z Jorjaniho hlediska by bylo lepší mluvit o masovém rozšíření „tlumičů psí“, které hatí (nebo cenzurují) téměř všechny závažné projevy paranormálna za účelem vytvoření mechanistického světa, v němž to jediné „nadpřirozené“ může pocházet od Boha vyznávaného etablovaným náboženstvím. Oba se shodují v tom, že již v blízké budoucnosti může dojít k prolomení těchto bariér, což podle Guénona povede k odpoutání nižších psychických sil a démonické posedlosti většiny lidstva, podle Jorjaniho však k osvobození člověka, jenž shodí okovy jak materialismu, tak etablovaného náboženství, přičemž jeho nový přístup k paranormálnu a duchovnu vůbec nebude přístupem otroka či oběti, nýbrž plnohodnotného partnera nebo dokonce pána. Jorjani v této souvislosti mluví o „přízračné revoluci“, tj. zásadní proměně, již bude společnost muset podstoupit po uznání skutečnosti přízračných jevů, což si kromě jiného vyžádá zásadní úpravy občanského a trestního zákoníku apod.
Jorjani se ztotožňuje s tím, jak tradicionalisté (především Evola) používají pojem „títánský“, čímž označují člověka opírajícího se pouze o vlastní zdroje, neukotveného v absolutnu (podobným „títánem“ je i Nietzscheho nadčlověk), přičemž mezi tyto „vlastní zdroje“ počítá i své vlastní psychické síly. Jorjani v tomto zachází dokonce až k explicitnímu (a ostentativnímu) ztotožnění se s Guénonovou kategorií „protitradice“ či „protiiniciace“[33] (jeho ztotožnění se s pojmem „vláda antikvality“ je však nejisté).[34]
Zde musíme rozlišit pojmy „antiiniciace“ (případně „antitradice“) a „protiiniciace“ („protitradice“), z nichž první označuje prvky, které se „pouze“ staví proti iniciaci/tradici, jako například kartesianismus či materialismus, kdežto druhý označuje „převrácenou (ďábelskou) iniciaci“. Když se Jorjani hlásí k protiiniciaci, nechce tím zdůraznit dialektickou prvotnost tradice, nýbrž potvrdit vizi člověka soběstačně nakládajícího s „psychickým“. Guénon rozlišoval kategorie ducha, duše (psychického) a těla, a zatímco například kartesianismus popírá to, co by Guénon označil za „duši“ (psychično), ale nepopírá ducha (viz známou Descartovu dualitu ducha a hmoty), Jorjani popírá to, co by Guénon označil za „ducha“, respektive to považuje za bezobsažný a nadbytečný pojem.
Jorjani otevřeně poukazuje na to, že Prométheovou iterací v rámci římského panteonu byl Lucifer, Světlonoš, jenž pak v křesťanství byl ztotožněn s postavou Satana.[35] Přestože se zdá, že Jorjani chová jisté sympatie k postavě Satana, trvá na označování preferovaného archetypu jménem „Prométheus“ a svého proudu názvem „prométheismus“ – což dělá zřejmě proto, aby jeho myšlení nebylo zatíženo skrytými křesťanskými rezidui, které se na pojem „satanismus“ zákonitě vážou (a nemohou se nevázat),[36] spíše než že by se bál nálepky „satanisty“ či „luciferianisty“.
Někteří proto považují Jorjaniho za přívržence stezky levé ruky. Ačkoli Jorjani projevil jisté sympatie k tantře, aplikovat tento pojem na něj se nám zdá scestné, ať už je pojem „stezka levé ruky“ definován jakkoli.[37] Jeho téměř až devocionální přístup k postavě Prométhea lze považovat za „pravoruký“, přestože se spojuje s fixací na pojmy svobody a jednotlivce.
Mohli bychom rovněž zaměřit pozornost na přístup obou autorů k akceleracionismu, který bychom pro nynější účely mohli definovat jako snahu o „uspíšení“ již probíhajících kulturních (a podle těchto autorů také metafyzických) procesů. Jak jsme již zmínili, Guénon hodnotí dějiny coby involuční proces. Někdo by mohl namítnout, že „vláda Antikrista“ na konci dějin je vlastně pozitivním jevem, poněvadž je nezbytnou předehrou k úplnému „konci“, a tudíž i k novému počátku a dalšímu zlatému věku. Takovéto hodnocení by mohlo vést k ospravedlňování „akceleracionismu“, tj. podílení se na rozkladných procesech s cílem „přiblížit lidstvo k jeho konci“. Zde skutečně vidíme možnost zneužití Guénonova perennialismu. Každopádně Guénon sám se od takovéhoto výkladu distancoval, přičemž se odvolal na novozákonní verš: „Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš, XVII, 1).[38]
Neměli bychom se však domnívat, že Jorjani je nějakým zastáncem akceleracionismu. Je logické, že jím není, protože kdyby jím byl, prakticky by přijal perennialistický pohled na dějiny a sám se situoval do postavy „ďábla“. Na rozdíl od Guénona, Jorjani žije v době, kdy se s pojmem „akceleracionismus“ v diskuzích aktivně operuje a kdy byl formalizován do podoby víceméně ucelené filosofie, jejímž klíčovým původcem je Nick Land. Přestože Land dnes zastává už jenom jeden z mnoha různých proudů akceleracionismu, na příkladu Jorjaniho hodnocení Landa můžeme demonstrovat jeho postoje k obdobným myšlenkovým vzorcům.
Jorjani tvrdí, že Land a perennialisté sdílejí představu nevyhnutelného konce dějin, jenž je prostě „naprogramován“ do skutečnosti a jejž nelze nijak zastavit.[39] Landova teze o tom, že lidstvo v budoucnosti bude muset zřejmě přenechat své místo umělé inteligenci a nejspíše zanikne,[40] je Jorjanim s jeho typickým hájením zájmů lidské rasy odmítnuta: člověk vždy musí být pánem svých výtvorů, byť nevylučuje možné splynutí člověka a stroje, respektive nejrůznější způsoby technologického „vylepšování“ člověka.
Nakonec ještě srovnejme, jak IT a prométheismus hodnotí fenomén UFO. Ve zkratce, oba nahlížejí na domnělou sílu v pozadí tohoto fenoménu negativně, respektive s obavami, byť z protikladných důvodů. Guénon se nedožil rozšířeného diskurzu o tomto fenoménů, avšak někteří jeho pokračovatelé fenomén UFO reflektovali a hodnotili jej jako téměř jistý projev protiiniciačních sil, jinými slovy jako něco „ďábelského“ (případně jako něco, co je „protitradičním“ diskurzem zneužíváno).[41] Jorjani zase v souvislosti s UFO rozvíjí silně polemickou teorii, že v pozadí UFO stojí odštěpená lidská civilizace, která v minulosti vyvinula tuto technologii,[42] s jejíž pomocí je schopna také cestování v čase. Cílem této „odštěpené civilizace“ je ustanovit „dokonalou“ a trvale stagnující, ač technologicky vyspělou společnost, jež obsáhne také „naše“ lidstvo a kterou Jorjani hodnotí jako věčné vězení lidského ducha, které bude znemožňovat „pokrok“. Proti tomuto hlavnímu proudu UFO vyzdvihuje jistý spontánní, merkurický a tricksterský protifenomén neidentifikovaných vzdušných jevů, který se podle jeho názoru pokouší zlomit nadvládu „odštěpené civilizace“, a tudíž zachovat nebo iniciovat dynamický pokrok.
Vidíme, že jak perennialismus, tak Jorjani promítají do fenoménu UFO hodnoty a trendy, které z hlediska své pozice považují na nepřátelské lidstvu.
Syntéza
Jelikož Guénona a Jorjaniho lze považovat za zastávající dva krajně vyhrocené postoje – za onu pověstnou tezi a antitezi – jejich dialektická konfrontace je nesmírně zajímavá a každému umožňuje přijít s vlastní syntézou. Nyní stručně představíme tu naši.
Co se týče jejich metafyziky, řešení se nabízí samo. Je pravda, že Guénon používá svůj preferovaný model metafyziky k ospravedlnění rigidního společenského konzervativismu a náboženské ortodoxie – přičemž ale tyto socionáboženské modely z této metafyziky nutně nevyplývají. Naopak Jorjaniho odmítnutí jakéhokoli absolutního principu se nám zdá jako zacházející příliš daleko – skutečně absolutní princip přece musí být dostatečně univerzální na to, aby na nižších (neabsolutních) úrovních umožňoval veškeré myslitelné i nemyslitelné paradigmatické proměny a pluralitu paradigmat. Absolutní princip nevylučuje svobodu, dokonce ani paradigmatickou svobodu, přičemž dosažení možností velice vzdálených současnému stavu lze považovat za dosažení něčeho „nového“ – jinak bychom museli říct, že veškerou metafyziku pouze přizpůsobujeme tomu, abychom mohli říct, že nějakým způsobem je možné dosáhnout něčeho „nového“ a uskutečnit nějaký „pokrok“. Tyto věci jsou dosažitelné i v rámci tradiční metafyziky.[43]
Jorjani je negativně naladěn proti těm etablovaným náboženstvím, které považuje za stojící na duchovním otroctví (což jsou téměř všechna ta náboženství, která by Guénon vyzdvihoval). Má pravdu, když zdůrazňuje, že tato náboženství v minulosti vystupovala (a někdy i v současnosti vystupují) mimořádné netolerantně – sami však preferujeme cestu smíru s těmito náboženstvími, nanejvýše cestu „vytváření neagresivního vnějšího tlaku“ na ně. Domníváme se, že dokonce ani křesťanství či islámu nic nebrání přijmout (alespoň některé premisy) „prométheovského“ ducha. Ve všeobecnosti považujeme syntézu Guénonova a Jorjaniho přístupu – ortodoxie na jedné straně a duchovní svoboda a inovativnost na druhé straně – za možnou. Jorjani však může mít pravdu v tom, že takový pevný a zároveň svobodný model dokáže zabezpečit pouze sekulární řád.
Domníváme se, že ideální syntézu nabízí právě Crowleyho učení známé jako theléma, která na jedné straně disponuje metafyzikou, jež je slučitelná s tou perennialistickou, a coby relativně mladé náboženské hnutí má vlastní ortodoxní potenciál; zároveň na druhé straně nabízí dostatek duchovní svobody a důraz na individuální duchovní prožívání. Člověk v thelémě není „mezi paradigmaty bloudícím títánem“,[44] nýbrž jedinečnou kontinuální variací (Khabs) univerzálního vnímajícího a interagujícího vnitřního principu (Hadit), a jakožto člověk si je – stejně jako v perennialismu – plně vědom relativnosti tohoto svého lidského vtělení, pročež se již za života obrací k „vyšším principům“, ale zároveň vnímá tento život jako veskrze radostné požehnání, před nímž není radno eskapisticky utíkat, nýbrž je nutné uskutečnit jeho potenciál naplno, v souladu s jedinečným vnitřním imperativem daného jednotlivce, tzv. pravou vůlí.[45]
Závěr
Staví-li se Jorjani vůči Guénonovi do pozice jeho antiteze, činí tím Guénona ještě relevantnějším, než byl kdykoli předtím. Chceme-li tyto dva myslitele usmířit v syntéze, do pozice které se nabízí theléma, je zajímavé poukázat na dějinnou posloupnost těchto tří proudů. Crowley přišel jenom krátce před Guénonem (byl starší o 9 let), přičemž Guénon prožil svá formující léta v prostředí pařížských okultistů, tj. subkultuře velice blízké Crowleymu a nepochybně recipující jeho výstupy. Na Guénonův perennialismus lze nahlížet jako na pokus o uplatnění esoterických tezí, osvojených ve výše zmíněném prostředí, na ortodoxní světová náboženství. Guénon se tudíž již brzy odštěpil od „proto-thelémských“ kruhů, podobně jako symbolická ortodoxní a pozitivní teze se již v rané fáze procesu projevování odštěpuje od zdroje (původní neduální syntézy). Mnohem později přichází Jorjani jako negativní antiteze k ortodoxní tezi – jako antiteze hájící to, co v sobě teze v zájmu zachování ortodoxie musela potlačit.
Abychom se závěrem zamysleli nad perspektivou idejí rozebraných v této eseji, uznáváme, že nejpravděpodobněji se ještě dlouhou dobu omezí na polemiky mezi různými skupinami nových západních duchovních proudů a náboženských hnutí (je víceméně vyloučené, aby skutečně ortodoxní proudy etablovaných náboženství převzaly perennialistický diskurz, což platí zejména v případě římského katolictví, pro které je Guénon pouhý heretik).[46] Jorjani v Prométheovi a Atlantovi na mnoha místech pečlivě dokládá, co všechno se v rámci výzkumu paranormálna již podařilo spolehlivě vědecky dokázat (třebaže uspokojivá vědecká teorie vysvětlující tyto jevy stále chybí, respektive neexistuje o ní shoda) – přesto se nám zdá velice nepravděpodobné, že by k nějaké přízračné revoluci skutečně mělo v nejbližších letech dojít.
Jak nakonec dopadne dialektický souboj mezi Guénonem a Jorjanim, ukáže jenom čas. Ten druhý své poslední slovo ještě ani zdaleka neřekl.
[1] Jelikož jsme se integrálnímu tradicionalismu Reného Guénona v minulosti již mnohokrát zevrubně věnovali, pozornost budeme věnovat spíše prométheismu Jasona Jorjaniho.
[2] Guénon klade zásadní důraz na autenticitu a nepřerušenost iniciačních linií.
[3] Mnozí, aby mohli brát IT vážně, musejí tuto obvykle doslovně míněnou tezi vykládat symbolicky: např. že všechna náboženství mají totožný zdroj, který je ale ve skutečnosti metafyzický – tj. prehistorický nikoli z hlediska lineárního času, nýbrž symbolického času (tj. primordiální Tradice není zdrojem jednotlivých náboženství z hlediska světské kauzality, nýbrž „vyšší“ kauzality). IT kromě jiného zavrhuje také teorii evoluce, protože ji chápe jako stojící na tezi, že něco vyššího může vzniknout z něčeho nižšího, a tudíž jako postulující prvotnost a „pravost“ nižšího (zde konkrétně hmoty proti duchu).
[4] Tj. neprehistorická.
[5] Tyto a některé další Guénonovy teze jsme již podrobili rezervované kritice. Viz Sebastián Jahič, „Aberace integrálního tradicionalismu“, in Magické eseje I, Sol Noctis, Zvolen 2022, s. 61 a násl.
[6] Tohoto Antikrista lze chápat jako skutečnou, ale také symbolickou postavu či skupinu.
[7] Jorjani popisuje genezi tohoto potvrzení fenoménu UFO následně: „V roce 2017 se v deníku The New York Times začala objevovat série článků obsahujících uniklé informace z Ministerstva obrany Spojených států, které – v rozporu s tvrzeními z Condonova hlášení z roku 1969 – potvrzovaly, že Pentagon aktivně studuje fenomény UFO (nyní označované novou zkratkou UAP [angl. unidentified aerial phenomena, neidentifikované vzdušné jevy]) a že se mu podařilo shromáždit množství dat o početných blízkých setkáních, včetně obrazových a jiných záznamů vysoké kvality, které natočili či jinak vytvořili piloti stíhaček a posádky letadlových lodí Námořnictva Spojených států. Pozornost veřejnosti a kongresu zaměřená na tyto uniklé informace vedla k tomu, že Pentagon a Joint Intelligence Centre (JIC, Společné zpravodajské středisko) musely koncem června 2021 předložit kongresu dokument s názvem ‚UAP Preliminary Assessment‘ (Předběžné zhodnocení fenoménů UAP), jenž byl v zásadně zkrácené podobě zpřístupněn také veřejnosti. Tento vývoj lze považovat za počátek skutečného odkrývání vědomostí vlády Spojených států o nyní již nezvratně potvrzeném fenoménu UFO.“ Jason Reza Jorjani, Prométheus a Atlás, Sol Noctis, Zvolen 2022, s. 20 (autorova předmluva k českému vydání). Veřejnosti zpřístupněný dokument, na který Jorjani odkazuje, je dostupný zde: dni.gov/index.php/newsroom/reports-publications/reports-publications-2021/item/2223-preliminary-assessment-unidentified-aerial-phenomena.
[8] Jorjani, Prométheus a Atlás, s. 19 (autorova předmluva k českému vydání).
[9] Tamtéž.
[10] Pro Crowleyho nahlížení na tuto otázku viz jeho Magii v teorii a praxi, Sol Noctis, Zvolen 2021, s. 242 a násl. (III. část, úvod, postulát a teorémy, zejm. 2., 3., 9.–11., 15., 18.–20. a 23. teorém).
[11] Jorjani, Prométheus a Atlás, 2. kapitola, s. 109 (45 anglického originálu).
[12] Tamtéž, s. 93–94 (30–31).
[13] Tamtéž, 1. kapitola, s. 64 (2).
[14] Jako reprezentativní příklad uveďme katolické relikvie, z nichž mnohé jsou prakticky tělesnými pozůstatky svatých, což by za jiných okolností byly silně tabuizované předměty.
Existuje každopádně jeden přehlížený rozměr mnoha náboženství v moderním světě, v němž „přesahují to, co je obvyklé“, a sice že jejich svaté texty („slova Boží“ nebo „slova Bohem inspirována“) obsahují pasáže, které jsou ve svém povrchním či doslovném výkladu nenávistné. Je jasné, že obvykle samotná hermeneutika náboženství upírá takovýmto pasážím doslovný význam pro dnešní dobu – jejich samotná existence je však „tísnivá“ (ve smyslu, jejž objasníme dále v hlavním textu a následující poznámce pod čarou) a potenciálně transcendentní. Samozřejmě pouze nenávistný přívrženec nějakého náboženství, ať již starého nebo nového, by mohl takové pasáže vykládat doslovně – stejně bláhové je obviňovat jiná náboženství z nenávisti jenom proto, že u nich nacházíme podobné historické nebo symbolické pasáže, u kterých je zcela jasné, že nemají být chápány doslovně.
V budoucnosti bychom chtěli podrobně vylíčit naši vizi širokého společenského uspořádání, které bude umožňovat existenci ortodoxních a heterodoxních proudů vedle sebe v míru. Prozatím můžeme říct, že toto uspořádání bude stát na principu omnipluralismu. Srv. Sebastián Jahič, Antagonista, Sol Noctis, Zvolen 2020, 6. kapitola. Viz také Sebastián Jahič, Rozdelená společnost, Sol Noctis, Zvolen 2022, 5. kapitola.
[15] Angl. the uncanny, něm. das Unheimliche, lze přeložit i jako „nezvyklé“, „strašidelné“. Unheimliche doslovně znamená „nezdomácnělé“. Freud se tímto konceptem zabýval ve stejnojmenné eseji z roku 1919. Pojem „tísnivé“ v tomto kontextu označuje psychologickou zkušenost něčeho, co je nejen záhadné, ale i zvláštně povědomé. Může popisovat zkušenosti, kde se s obvyklou věcí setkáváme v nepřirozeném, děsivém nebo tabuizovaném kontextu.
Vidíme zde jisté překrytí s jungovským konceptem synchronocity, tj. symbolickým významem zatížené události, jež jakoby vyvěrá zevnitř člověka, ale nachází svůj odraz ve vnějším světě. „Tísnivé“ ve freudovském smyslu slova se však na rozdíl od synchronocity vyznačuje negativním podtónem, pokřiveností, klifotičností (ve smyslu zkreslení něčeho sefirotického). Přestože i práce s klifotickými obsahy může být sefirotická, za nedostatek Jorjaniho práce považujeme absenci analogického rozlišování mezi sefirotickým a klifotickým rozměrem paranormálních jevů. (Z hlediska thelémy je sefirotické to, co je v souladu s pravou vůlí, a tudíž i s vyšším řádem; klifotické to, co se pravé vůli příčí, a tudíž je plodem a plodištěm lidského nebo i mimolidského zla.)
[16] Jorjani, Prométheus a Atlás, úvod, s. 32 (xv).
[17] Tamtéž, 1. kapitola, s. 84 (22).
[18] Tamtéž, konec 2. kapitoly, s. 120 (57).
[19] Starořecké slovo techné doslova znamená „řemeslo“.
[20] Pozorný čtenář si všimne, že jsme sem přepašovali definici magie podle Crowleyho: „Magie je věda a umění způsobování změny v souladu s vůlí.“ Aleister Crowley, Magie v teorii a praxi, známá též jako Liber ABA aneb Kniha 4, Sol Noctis, Zvolen 2021, s. 241 (III. část, úvod, definice).
[21] Jorjani, Prométheus a Atlás, 8. kapitola.
[22] Tamtéž, 9. kapitola. Zdá se však, že Jorjaniho nahlížení na Atlantidu se v době psaní knihy Closer Encounters (2021) obrátilo k negativnímu, kde ji předkládá jako vzor „tradiční společnosti“.
[23] Pro podrobnější rozbor Jason Reza Jorjani, Prometheism, Arktos, London 2020.
[24] Jorjani, Prométheus a Atlás, 9. kapitola. Zmiňované pojednání Rudolfa Steinera o Atlantidě se nachází v jeho knize Atlantis: The Fate of a Lost Land and Its Secret Knowledge, Sophia Books, Forest Row, East Sussex 2001.
[25] Ve vztahu abrahámovského Boha – Jorjani sám jej píše s velkým B – k lidstvu se Jorjani dovolává etiky, což je vzhledem k jeho jinak úmyslné paradigmatické neukotvenosti zajímavé. Z etického hlediska je Jorjani svérázným nietzscheanistou, jenž sice nevěří v žádný metafyzický zdroj etiky a za jedinou směrodatnou hodnotu považuje moc, ale tuto moc plánuje věnovat lidstvu. Dá se tedy říct, že Jorjaniho definice „dobra“ a „zla“ je shodná s definicí, kterou Nietzsche předkládá v § 2 svého Antikrista, přičemž jeho cílem je přinést „dobro“ (moc) lidstvu.
[26] Angl. The Multiples States of Being, Sophia Perennis, Hillsdale, New York 2001.
[27] Angl. The Metaphysical Principles of the Infinitesimal Calculus, Sophia Perennis, Hillsdale, New York 2001.
[28] René Guénon, Človek a jeho naplnenie podľa védánty // Východná metafyzika, Hronka, Bratislava 2015.
[29] René Guénon, Symbolika kríža, Hronka, Bratislava 2016.
[30] Zdá se to jako téměř chaosmagický přístup, avšak s tím rozdílem, že Jorjani je axiologicky ukotven v nekompromisním hájení toho, co považuje (pozemsky i duchovně) za mocenské zájmy lidstva jakožto druhu.
[31] Existuje podobenství (jež pochází, nemýlíme-li se, od Marsilia Ficina), podle něhož je neustálé zdokonalování jako vpisování pravidelného mnohoúhelníku se stále více úhly do kruhu, přičemž všechny jeho úhly se vždy musejí dotýkat okraje kruhu. Takový mnohoúhelník se bude podobat kruhu stále víc a víc, nikdy však s ním nebude shodný. Tato vize snad může někoho oslovovat, ale my se domníváme, že proti ní lze vznést nejméně dvě závažné námitky: jednak 1) nekonečné přibližování se dokonalosti se zdá jako sisyfovsko-zenónovská aporie a marná snaha, a jednak 2) Jorjani by zajisté namítl, že tento model předpokládá velice konkrétní model „dokonalosti“, přičemž přibližování se mu jde ruku v ruce s osekáváním potenciálních možností jednání a celkovou svázaností (je to jakoby nekonečný postupný zpětný návrat do stavu primordiální Tradice, kdyby v Guénonově modelu bylo něco takového možné).
[32] V nejširším smyslu slova techné: nejen mechanisticky technologickém, ale též psychickém.
[33] Srv. video „Jason Reza Jorjani on Nick Land, Neo-China, & Accelerationism“, in Youtube, 21. srpen 2021 (online, dostupné z: youtube.com/watch?v=0YwW9dKLlPQ), od asi 9:35. Viz také jeho kritiku perennialismu, v českém překladu dostupnou zde: Jason Reza Jorjani, „Proti perenialismu a jeho filozofii“, in Délský potápěč, 11. listopad 2017 (text online, dostupné z: deliandiver.org/2017/11/proti-perenialismu-filozofii.html).
[34] Guénon na konci své knihy Vláda kvantity a znamení doby, Sol Noctis, Zvolen 2022(38.–40. kapitola), popisuje „vládu antikvality“, kdy se odpoutané nižší psychické síly pokusí vybudovat parodii tradičního řádu, jeho ďábelský stín. Zajímavé však je, že Jorjani sám by se k takovéto vizi „vlády antikvality“ mohl stavět negativně, jelikož nám říká, že jeho cílem je osvobození jednotlivce, a staví se proti jakékoli formě totalitarismu, a tudíž, můžeme se domnívat, i proti hypotetickému „prométheovskému totalitarismu“. Lze však argumentovat, že Tradice v Guénonově chápání není něco, co by bylo vynucováno, nýbrž co bylo – ve své době a prostředí – spontánně přijímáno, takže je možné, že právě jorjaniovskou „svobodnou prométheovskou společnost“ bychom mohli považovat za tu pravou „protitradiční společnost“. Guénon však klade důraz na hierarchii v rámci Tradice a „protihierarchii“, jež bude ustanovena během závěrečné vlády antikvality, kdežto u Jorjaniho jsme se s žádným explicitním vyzdvihováním ideje hierarchie nesetkali, spíše naopak.
[35] Jorjani, Prométheus a Atlás, úvod a 8. kapitola. Abychom poukázali na jistou úsměvnou epizodu (pravděpodobně míněnou jako žert, jenž nicméně odhaluje pravdu), Jorjani ve svém facebookovém statusu z 25. prosince 2021 ztotožnil Satana se Santa Clausem. (Ve facebookovém statusu z 5. října 2021 zase projevil náklonnost představě Ježíše coby avatáry Prométhea.)
[36] Satanismus jsem již v minulosti označil za „negativní křesťanství“ a za duchovní proud, jenž je lapen v dialektické pasti křesťanství. Srv. Sebastián Jahič, Satanizmus v 21. storočí, Sol Noctis, Zvolen 2020, s. 9–16 (úvod).
[37] K otázce „stezky levé ruky“ viz Jahič, Satanizmus v 21. storočí, s. 15–16, pozn. pod čarou č. 5; a viz též Stephen Flowers, Lords of the Left-Hand Path, 2. vyd., Inner Traditions, Rochester, Vermont 2012 (1. vyd. 1997). Co se týče této „stezky“, její možnou metodu „transcendence prostřednictvím transgrese“ lze hodnotit pozitivně pouze – a to platí též jenom pro vybrané jedince, nikoli jako obecné pravidlo – ve smyslu překročení jistých morálních tabu (např. v oblasti konsenzuálně sexuální) nebo osobních zábran či nechuti (srv. případ popsaný v eseji: Georgia van Raalte, „Aleister Crowley and Coprophagy: The Limits of Transgression“, in Academia.edu, 10. červen 2015, text online; případně proti výhradně uměleckému výstupu z „vnitřní transgrese“ také nelze mít námitky), nikdy však ne v jiném smyslu (zejména způsobujícím újmu). Viz i naše pojednání o „integrovaném antagonistovi“ v naší publikaci Antagonista, Sol Noctis, Zvolen 2020, na s. 76–77. Touto otázkou se zabýváme rovněž podrobněji v naší eseji o stezkách levé a pravé ruky.
[38] Můžeme vyslovit tezi, že akceleracionismus ve smyslu podkopávání morálního přediva společnosti může být oprávněný pouze z jistého širokého hlediska, a sice že někdo musí normy zpochybňovat, aby tyto normy nebyly pouhými dogmaty, nýbrž aby byly – v reakci na tyto pochybnosti – řádně odůvodněné, případně reformované či reformulované. Abychom to řekli pomocí mystického a symbolického jazyka: „Protiproud je také součástí Boží vůle, přestože společensky legitimní není.“
[39] Srv. „Jason Reza Jorjani on Nick Land, Neo-China, & Accelerationism“, in Youtube, 21. srpen 2021 (online, dostupné z: youtube.com/watch?v=0YwW9dKLlPQ), na začátku videa a též od 6:40.
[40] Jeden z filosofických proudů ospravedlňujících takovéto myšlení je znám jako „ontologie orientovaná na objekt“ (OOO), jež odmítá privilegované postavení člověka ve vztahu k nelidským objektům. Srv. Graham Harman, Object-Oriented Ontology: A New Theory of Everything, Pelican Books, London 2018.
[41] Nejpřednějším tradicionalistou zabývajícím se fenoménem UFO je Charles Upton; viz především jeho Cracks in the Great Wall: The UFO Phenomenon and Traditional Metaphysics, Sophia Perennis, Hillsdale, New York 2001; a rovněž jeho The Alien Disclosure Deception: The Metaphysics of Social Engineering, Sophia Perennis, Philmont, New York 2021.
[42] Srv. Jason Reza Jorjani, „Black Sunrise“, in Lovers of Sophia, Manticore Press, 2017; a též Jason Reza Jorjani, Closer Encounters, Arktos, London 2021, 3.5 podkapitola. Autor na uvedených místech rozvíjí koncept „zničujícího odloučení ve válečném střetu světonázorů“ (Destructive Departure in Worldview Warfare), jejž překládá z angličtiny do němčiny jako Abbauender Aufbruch im Weltanschauungskrieg, což pak překládá zase zpátky do angličtiny alternativním způsobem, znamenajícím zhruba „dekonstruktivní únik (nebo průnik) v psychologickém boji“. Píše (Closer Encounters, s. 98): „Jde o revoluční [technologický] průnik, jenž vede k prolomení obvyklých lidských forem života […] V konečném důsledku to znamená vznik odštěpené civilizace (Breakaway Civilization).“ Tato „odštěpená civilizace“ má oplývat natolik pokročilými technologiemi, že dokáže žít v skryté „postranní“ realitě a zároveň usilovat o podmanění si zbytku lidstva, respektive je dokáže aktivně ovlivňovat.
[43] Což jednou Jorjani také přinejmenším nepřímo přiznal. Ve facebookovém statusu ze 4. července 2021 uvádí seznam náboženských proudů, které považuje za „úctyhodné“ a slučitelné s prométheismem: jsou to „jiné formy luciferiánského* duchovna, šaktismus nebo šivaistická tantra, buddhismus, taoismus, mithraismus, zoroastrismus, gnosticismus, odinismus, hermetismus a wicca“. Ve facebookovém statusu z 5. října 2021 se vyslovil, že kdyby si musel zvolit mezi etablovanými náboženstvími, zvolil by buddhismus. V minulosti vyslovil apatii vůči těm hinduistickým proudům, jež uctívají dévy; naopak zoroastrismus, stojící na uctívání títánských asurů, považuje za velice úctyhodný a proto-prométheistický. (K otázce tradicionalistického smíření zoroastrismu a védského náboženství, jež uctívají znepřátelená božstva – asury a dévy – viz Alexander Dugin, „Counter-Initiation: Critical Remarks on Some Aspects of the Doctrine of René Guénon“, in eurasianist-archive.com, 11. červen 2019 [ruský originál z roku 1998], text online: eurasianist-archive.com/2019/06/11/dugin-counter-initiation-1998.)
* Domníváme se, že pojem „luciferianismus“ je nutné vykládat především jako aspiraci k duchovnímu osvícení, nikoli jako formu satanismu.
[44] Přestože v Crowleyho systému se vskutku ojediněle setkáme s variacemi pojmu „Títán“ v příznivém duchovním kontextu. Srv. Crowley, Magie v teorii a praxi,s. 339 a 414 (III. část, 10. kapitola, 2. podkapitola, poznámka pod čarou; III. část, 18. kapitola, 2. podkapitola).
[45] Srv. Sebastián Jahič, Theléma Aleistera Crowleyho: Magie, mysticismus a etika Nového aeonu, Sol Noctis, Zvolen 2021, 3.8 podkapitola. Zmiňme, že Jorjani vyjadřuje odpor k podobnému „uvědomování si, že jádro lidského bytí leží někde jinde než v samotném lidském stavu“, protože takový přístup podle něj vede k devalvaci tohoto světa a života. Píše, že participovat na snaze o „spásu univerza“, tj. o dosažení „co nejlepšího možného výsledku pro zainteresovanou stranu [lidstvo]“, je v jeho títánském modelu „velice riskantní, protože úspěch či neúspěch celé věci závisí [jenom] na nás a máme toho mnoho, co bychom mohli ztratit“ – respektive, nejsme-li víc než jen tyto lidské skořápky, tak v prométheovském podniku vskutku riskujeme všechno – a tedy dílo lidského snažení je „potenciálně marné – a tudíž [a právě proto] doopravdy riskantní a nebezpečné“ (Prométheus a Atlás, 11. a 12. kapitola). Jorjani zdůvodňuje svou náklonnost k títánům Prométheovi a Atlantovi tím, že jsou to přiznaně finitní bohové, stejně finitní jako jsme my, a proto je jejich zápas stejně potenciálně tragický jako ten náš.
Přestože přiznáváme tomuto obrazu jeho romantickou sílu, přece tvrdíme, že člověk „není jenom člověk“ a nese v sobě božskou jiskru (átman, jenž je na nejvyšší úrovni zároveň brahman). Teze, že člověk je jenom člověk, naopak může vést ke zbabělosti, poněvadž člověk svou vzpourou vskutku riskuje všechno (ač dějiny dokládají mnoho příkladů opaku, viz komunistický odboj). Právě teze o „vnitřní nesmrtelnosti a infinitnosti člověka“ má potenciál umožnit mu vést jeho potenciálně marný a tragický zápas, protože „i kdyby ztratil všechno, nebylo by vše ztraceno“.
[46] Viz Charles Coulombe, „Heretic of the week: René Guénon“, in Catholic Herald, 27. červen 2019, text online (catholicherald.co.uk/heretic-of-the-week-rene-guenon).