Rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Sol Noctis z 1. října 2018

Tomislav Sunić se narodil roku 1953 v chorvatském Záhřebu, studoval překladatelství na Záhřebské univerzitě a následně politologii na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. V letech 1993 až 2001 byl chorvatským velvyslancem, následně vyučoval a působil jako překladatel a spisovatel na volné noze. Je autorem knihy Evropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství, kterou vydalo nakladatelství Sol Noctis roku 2019. Zde přinášíme rozhovor s Tomislavem Sunićem, jenž je obsahem třetího dodatku k zmiňované knize.

Rozumím, že jste strávil jistý čas v České republice, přičemž jste přednášel na soukromé Anglo-americké vysoké škole v Praze. Jak si pamatujete na Česko, jeho kulturu a lidi? Když jsme u toho, máte nějaký vztah i ke Slovenské republice?

Co se týče Slovenska, pouze jednou jsem krátce navštívil Bratislavu, takže se k němu nemohu vyjádřit. K vaší první otázce, v Praze jsem vyučoval politickou filosofii v zimním semestru roku 2002. Nebylo to nic zvláštního, pouze několik víceméně politicky korektních přednášek v souladu se školními osnovami. Vzpomínky na Prahu už vybledly, ale zůstaly pozitivní.

Porovnáme-li Československo a Jugoslávii, vidíme, že jejich moderní dějiny jsou podobné. Obě byly komunistickými federacemi, jež se rozpadly v devadesátých letech. Co považujete za hlavní příčiny toho, že v prvním případě byl rozpad nenásilný a v druhém už tak nenásilný nebyl?

To je velice prostá otázka, odpověď na ni bych však mohl rozvádět celý semestr. Mírový rozpad Československa mě rozhodně těší stejně jako dnešní vřelé vztahy mezi slovenskými a českými vlastenci. Rád bych viděl takovou spolupráci i v případě Chorvatů a Srbů.

Skutečnost je však taková, že Československo a Jugoslávie si až tak podobné nebyly. Jugoslávie byla zcela umělý stát snažící se sjednotit různá etnika, jež jsou odlišná nejen kulturně, ale doslova i civilizačně – mám na mysli především katolictví Chorvatů a pravoslaví Srbů. K sjednocení došlo nuceně, bez souhlasu obyvatelstva, a každé etnikum mělo odlišnou představu o tom, jakými pravidly se bude jejich vzájemné soužití řídit. Není možné vnutit obyvatelstvu multietnické a multikulturní státní zřízení bez jejich souhlasu. Vždy tam bude přítomná reálná hrozba toho, že takové zřízení vyústí v násilí – Jugoslávie je v tomto mementem i pro dnešní Evropu.

Vaše kniha Evropská nová pravice byla napsána již před třiceti lety (1988), nakladatelství Arktos vydalo její třetí vydání před sedmi lety (2011). Kdybyste knihu psal dnes, udělal byste něco jinak? Přidal byste nějaké informace?

Velké rozdíly bych nedělal, jsem s ní velice spokojen, myslím si, že věrně zachycuje podstatu nové pravice. Pravděpodobně bych přidal několik kapitol, třeba o Heideggerovi a o postoji nové pravice k etnopluralistické otázce, imigraci a k tomu, jakými argumenty rozvádí svou kritiku tohoto fenoménu.

Proč právě Heidegger?

Především z osobních důvodů, asi jsem v tomto ohledu velice egoistický. Několik posledních let se věnuji studiu tohoto německého filosofa, a to jak v jeho překladech, tak i v německém originálu. Věnuji velkou pozornost sémantice, především současnému „politickému sémantickému zkreslení“. V této souvislosti je studium Heideggera z jazykového hlediska velice obohacující. A z obsahového hlediska je Heidegger ve své kritice technokratismu jednoznačně jedním z předchůdců nové pravice.

Vím, že jste i překladatel, kromě rodné chorvatštiny ovládáte i angličtinu, francouzštinu a němčinu. Existuje tedy i chorvatský překlad Heideggera? Jak ho hodnotíte?

Jako překladatel musím nejdřív říct, že vůči každému překladu bývám podezíravý. Žádný překlad, ať už je to překlad eseje, filosofického díla či beletrie, nikdy nebude dokonalým odrazem originálu, ale vždy to bude zcela nové dílo. Sám Heidegger se vyjádřil, že každý překlad povede k odlišné konceptualizaci daného fenoménu. „Dasein“ má třeba v němčině velice široký význam – svým nepozměněným přenesením do angličtiny se jeho význam naopak výrazně zužuje. Co se týče anglického překladu Sein und Zeit,[1] tedy Being and Time, rozhodně se jedná o dílo odlišné od německého originálu. Popravdě, Sein und Zeit jsem četl německy, anglicky, francouzsky i chorvatsky a v každém případě se jednalo o zcela jiný zážitek, jinou konceptualizaci dané problematiky.

Chorvatský překlad Heideggerova Sein und Zeit existuje a jsem s ním obeznámen – samozřejmě nebylo možné toto dílo přeložit bez zavedení několika velice pozoruhodných neologismů, s nimiž musí běžný čtenář zápasit, poněvadž v běžné řeči neexistují. Ačkoli považuji němčinu za bohatší jazyk, než je chorvatština, musím říct, že chorvatský překlad se velice vydařil.[2]

Heidegger je skvělým příkladem toho, proč je potřebné číst díla všech autorů v jejich původním znění. Jen tak je možné jim plně porozumět. Proto je důležité ovládat co nejvíc cizích jazyků, aby se tak člověk mohl vžít a vcítit do toho, co autor chtěl říct – do jeho kulturního prostředí a epochy.

Dnes samozřejmě všechny jazyky procházejí proměnou ze strany tzv. liberálního metajazyka. Důvody tohoto orwellovského vývoje jsou všeobecně známy – jsou především politické a sociologické. Význam některých slov se v tomto newspeaku mění ve svůj pravý opak. Subjektivně to vnímám tak, že čím víc se někdo ohání hesly, jako je „demokracie“, „tolerance“ a „svoboda“, tím míň má s těmito hodnotami něco společného. Připomíná to situaci za komunistického režimu, kdy propagandistická hesla mezi obyvatelstvem rovněž nabývala významu opačného k tomu, jejž páni straníci zamýšleli. Na základě používané terminologie a slovních obratů je možné rozeznat politickou příslušnost člověka.

Přesuňme se k oblasti dnešní politiky. Co se týče tzv. populistických hnutí v Evropě i jinde, domníváte se, že dokážou zvrátit současné kulturní a politické směrování, anebo budou jen dočasným zpomalením v procesu globalizace a řekl bych, že i následné balkanizace EU a potažmo i USA?

Tzv. populistická renesance je samozřejmě chvályhodná. Vrátím se však k otázce jazyka – není totiž pochybností o tom, že samotný pojem „populismus“ je, či alespoň měl být pejorativní. Je to nadávka ze strany těch, kdo tento pojem zavedli. „Populus“ je však latinsky „lid“, a užívají-li vládnoucí třídy v demokracii toto slovo jako nadávku, tak to jen dokazuje, jak hluboce jsou odtržené od problémů a cítění svých spoluobčanů. Populismus je reakcí běžných lidí na proces globalizace tak, jak probíhal posledních dvacet či patnáct let, a snaží-li se ho vládnoucí třídy potřít, tak tím jen dokazují svou nelegitimitu. Právě proto budou tato hnutí v příštích měsících a rocích jenom sílit, vykrystalizují se nové politické strany a musím říct, že to celé podporuji. Dělat jakékoli předpovědi ohledně výsledků jejich snahy si však netroufám.

Před několika hodinami jsem si vyslechl řeč amerického prezidenta Donalda Trumpa, kterou přednesl asi před týdnem (25. září 2018) na Valném shromáždění OSN. Mnohokrát se vyslovil o svrchovaném právu národů na sebeurčení, o jejich právu na uchování si svých původních kultur a tak dále. Jeho slova někdy zněla doslova jako citace Alaina de Benoista. Jak vy vnímáte Trumpa? Naplnil to, co se od něho očekávalo?

Vezmeme-li v úvahu okolnosti, jednak mezinárodní, jednak vnitrostátní – a tím mám na mysli především síly stavící se proti Trumpovi v rámci americké byrokracie – tak musím říct, že si ve svých omezených podmínkách nejenže vede velice dobře, ale dokonce že je osobností kolosálního významu nejen pro USA, ale i pro celý svět. Trump není přechodným jevem – už jeho nástup k moci je dějinným mezníkem, bodem obratu, protože to, co dělá, je dekonstrukcí internacionalistického systému a dezintegrujícího kulturního směrování, jež Západu vládly snad už od roku 1945. 

Trump není akademik, není to vzdělanec. Je, jak by Američané řekli, velice praktický (down-to-earth) politik. Má cit pro to, co americký lid chce, tj. především co chce bílé obyvatelstvo amerického středozápadu.[3] Trump je ztělesněním jejich přání, avšak nejen jejich. Je skutečně nadnárodním fenoménem: je mluvčím širokých vrstev napříč celým Západem, ať už pocházejí z USA, Kanady, Evropy, Austrálie, Nového Zélandu, Argentiny atd. Sám si toho snad není vědom. Avšak tím, že otevřeně a nemilosrdně útočí na jeden z hlavních pilířů liberálního systému, na liberální média, tím, že konzistentně a radikálně poukazuje na jejich předpojatost a lživost (fake news), je úspěšně delegitimizuje a spolu s nimi delegitimizuje i různé „neochvějné“ globalistické mýty.

Po Trumpovi už věci nikdy nebudou stejné, jako byly před ním – ani v USA, ani v Evropě. I kdyby se liberální síly opět dostaly k moci, i kdyby ovládly Kongres, i kdyby Trumpa sesadily procesem impeachmentu, politický diskurz už bude nenávratně změněn. Nemůžeme vyloučit, že v USA časem dojde i k nějaké obdobě občanské války, protože tak velmi je tato společnost politicky a etnicky polarizována. Naopak, domnívám se, že v EU násilný konflikt zatím nehrozí.

Kdyby nebylo Trumpa, pravděpodobně by nebylo ani Salviniho a ani další evropská populistická hnutí by nebyla tam, kde jsou. Trump jim dodal sílu a bude jim dodávat sílu i poté, co už nebude zastávat svůj úřad.

Jak vnímáte konflikt na Ukrajině? A vůbec, jaký postoj si myslíte, že by k němu měli evropští odpůrci liberalismu zaujmout?

Především je potřebné pochovat staré spory a odpoutat se od vnímání nacionalismu tak, jak byl formulován v 19. století. Přetrvávání v tomto dávno přežitém paradigmatu je největší chybou dnešních vlastenců. Současný stav tomuto obsoletnímu vidění světa už vůbec neodpovídá. To, čeho jsme dnes svědky – mám na mysli především masovou neevropskou migraci – je cosi bezprecedentního, dokonce cosi vysloveně surreálního. Nemá smysl řešit staré národnostní spory, když globalistická hegemonie podkopává všechny národní identity od Lisabonu po Helsinky. Jaký smysl má zabíjet se kvůli kousku země? Je mi jasné, že tento kousek země je drahý jak etnickým Rusům, tak i Ukrajincům žijícím v dané oblasti, ale je zapotřebí si uvědomit, že tento boj hraje do karet nepřátelům všech národností. Naše bratrovražedné války jsou luxusem, který si nemůžeme dovolit.

Samozřejmě, každý z nás by si měl cenit a kultivovat svou národní identitu. Dovolím si označit se za chorvatského nacionalistu, ale rozhodně nejsem nacionalistou v štvavém a bratrovražedném smyslu, který tak strašně poškodil Evropu v první polovině minulého století. Postoj, jenž je třeba zaujmout k takovýmto sporům, se má řídit heslem, že žádné další krvavé vnitřní konflikty si Evropané nemohou dovolit.

Literatura zabývající se novou pravicí, ale vůbec i literatura blízká jejímu světonázoru je v České a Slovenské republice nedostatkovým zbožím. Co byste čtenářům své knihy pro všeobecné rozšíření jejich obzorů doporučili jako další čtení?

Odpověď je velice jednoduchá. Je zapotřebí začít samotnými antickými klasiky. Homér vám umožní pochopit povahu a osud evropského ducha, jeho minulost, ale i budoucnost mnohem lépe než kterýkoli současný autor. Podobně i Schiller a Hölderlin. Jinak nemá smysl, abychom všichni četli stejné tituly: naše čtení by mělo odrážet naši osobní povahu a specializaci. Sám mám ve velké oblibě Schopenhauera a Ciorana. Dovolím si označit se za kulturního pesimistu, takže s těmito autory skutečně souzním. A samozřejmě Nietzsche – toho je třeba číst dokola a dokola.

Není však důležité jen to, co čtete, ale i to, jak to čtete. Zda máte k dispozici úplné a neupravené vydání dané knihy, zda se jedná o dobrý překlad, zda se daná kniha uvádí nějakým komentářem. Mnohá klasická díla dnes vycházejí účelově upravena nebo s doprovodným komentářem posluhujícím současnému vládnoucímu akademickému paradigmatu. To je především případ Nietzscheho, ale i v případě Schopenhauera se ututlávají mnohé jeho antiegalitářské postoje. Je třeba být si vědom těchto zkreslení. Rovněž doporučuji číst současnou vědeckou literaturu zabývající se kulturními, antropologickými a dědičnými odlišnostmi mezi různými populacemi – tedy přesně tu literaturu, na kterou se dnes hledí skrz prsty.

Učte se jazyky, avšak nejen proto, abyste prostě samoúčelně cizí jazyk ovládali. Znalost jazyka vám umožní posadit se do zcela jiné perspektivy, osvojit si zcela jiné vidění světa.

Je tu ještě jedna věc ohledně nové pravice, které bych se chtěl věnovat na závěr: otázce rozporu mezi pohanstvím a křesťanstvím. Musím zdůraznit, že je nerozvážné odmítat křesťanství. Já sám jsem katolík. Ačkoli miluji Sofokla, Cicera a dokonce i Nietzscheho, jsem katolík, a to nejen teologicky, ale především kulturně. Právě křesťané uchovali evropskou kulturu a vzdělanost, právě křesťané bojovali proti neevropským podmanitelům. Zajisté nejsem dogmatik a rád bych řekl, že nevěřím v monoteismus ve smyslu, jak tomuto pojmu rozumí nová pravice: tedy jako v univerzální pravdu vyvyšující se nad všechny ostatní, zda si na tuto pozici nárokuje křesťanský monoteismus, muslimský monoteismus, judaistický monoteismus či i novodobý, sekulární, „humanistický“ monoteismus. Není ani katolicismus jako katolicismus – rozhodně mám blíž k svým českým a slovenským bratrům jakéhokoli věrovyznání než ke katolíkům žijícím v jakési poušti na Blízkém východě. Je to prostě nevyvratitelná skutečnost, že s Evropany cítím přirozenou spřízněnost, na rozdíl od lidí pocházejících z úplně odlišného socio-kulturního prostředí, a to i pokud sdílíme stejnou víru. Samozřejmě, že to není o nenávisti k cizímu, ale o úctě k rozdílům. Jak se tito cizinci snaží zachovat to, čím etnicky a kulturně jsou, tak stejně bychom měli smýšlet i my Evropané.


[1] Česky Martin Heidegger, Bytí a čas, Oikoymenh, Praha 2008. (Pozn. překl.)

[2] Pro další hodnocení Heideggera z pozic analogických nové pravici viz Alexander Dugin, Martin Heidegger: The Philosophy of Another Beginning, Radix/Washington Summit Publishers, Arlington, Virginia 2014. (Pozn. překl.)

[3] Midwest = oblast od Ohia po Rocky Mountains. (Pozn. překl.)