9. dubna 2023
Čtenářům zde přínášíme předmluvu překladatele z Evolovy knihy Doktrína probuzení: Cesta k duchovní dokonalosti podle textů raného buddhismu.
Ačkoli autor této knihy nebyl buddhista, buddhismus mu v mládí zachránil život. Bylo to kolem roku 1921, kdy tehdy jen 23letý Julius Evola (1898–1974) podstupoval hlubokou osobní a duchovní krizi a všechny možnosti tohoto světa, ale i posmrtného osudu se mu zdály nedostatečné a to jediné, co chtěl, bylo nejen spáchat sebevraždu, ale dokonce provždy zaniknout, vymazat se z věčnosti ― abychom si vypomohli křesťanskou terminologií, zdá se, že chtěl „zabít i svou nesmrtelnou duši“. Jelikož pravděpodobně podlehl populárním předsudkům o buddhismu, podle kterých tato duchovní filosofie nebo náboženství směřuje právě k tomu, tj. k nicotě nebo nebytí, metafyzické sebevraždě, pořídil si překlad buddhistického textu známého jako Madždžhimanikája. To, co četl v jeho samotném úvodu, mu otevřelo oči. Jak doložil ve své autobiografii o asi čtyřicet let později, život mu zachránila tato věta: „Kdo myslí na vyhasnutí [nirvánu], kdo považuje vyhasnutí za vyhasnutí a myslí si ‚moje je vyhasnutí!‘, ten, pravím, nezná vyhasnutí […].“[1] Píše dále:
„Tato slova mě zasáhla jako náhlý příval světla. Pocítil jsem, že má touha odejít a rozplynout se byla pouhým poutem, jistou ‚nevědomostí‘, jež je v rozporu se skutečnou svobodou. Věřím, že v tu chvíli se ve mně odehrála změna a nabyl jsem vytrvalosti schopné překonat jakoukoli krizi.“[2]
V Evolově životě pak následovala dlouhá a bohatá myslitelská a literární kariéra, během které prozkoumal možnosti idealistické filosofie, magie, hermetismu, tantry, aby se nakonec trvale ukotvil v esoterní filosofii školy integrálního tradicionalismu, jejímž zakladatelem byl René Guénon (1886–1951). Zdá se však, že se nikdy nevzdal ducha, kterého si osvojil právě z buddhismu ― nebo, lépe řečeno, ze svého vlastního specifického čtení buddhismu. Poukazujeme tím na postoj, jejž zevrubně popisuje v 7. kapitole I. části této knihy, tj. postoj absolutní odpoutanosti, absolutní svobody, která ovšem stojí na absolutním nelpění a úplném duchovní oproštění. Právě to považoval za předpoklady oné „vytrvalosti schopné překonat jakoukoli krizi“ a právě tohoto ducha přenesl do způsobu, jímž rozvíjel magii,[3] hermetismus,[4] tantru[5] a mnohé další duchovní stezky, jimiž se během své kariéry zabýval. Kdo je totiž takto Dokonalý a Probuzený, ten je svobodnější nejen než smrtelní lidé ― je svobodnější než samotné božské bytosti, je svobodnější než bohové, je dokonce svobodnější než Ten, který prohlašuje „Jsem, který jsem“ a jejž bychom na Západě nazvali „Bůh“:[6] a právě na tom stojí Evolova filosofie „absolutního individua“.[7]
Přestože je to již osmdesát let od prvního vydání Evolovy knihy o buddhismu s názvem Doktrína probuzení, v mnoha ohledech (nikoli však ve všech) ji považujeme za aktuální dodnes. Pod zdánlivě odtažitým povrchem jde především o záznam osobní, byť nepřímo zprostředkované zkušenosti jejího autora s buddhismem. Výklad této knihy je jako šitý na míru pro západního člověka ― jehož civilizaci Evola označuje za „civilizaci činu“, v protikladu k východní „civilizaci rozjímání“ ― přičemž buddhistickou askezi představuje nikoli jako soubor technik neodlučitelně spjatých s buddhistickým světonázorem, nýbrž je považuje za od tohoto světonázoru oddělitelné, a tudíž začlenitelné do jedincova života bez ohledu na jeho světonázor (třebaže touto „přizpůsobenou“ cestou dosáhne nanejvýš „vyrovnanosti v praktickém životě“, nikoli „nejzazších met transcendentna“). Přestože „buddhistická tradice“ je dokonale legitimní slovní spojení, Evola tuto tradici ve smyslu formálního „zasvěcení“ nikdy nepřijal (a téměř určitě nepřijal ani žádnou jinou). Naopak, je to právě v této knize, kde ― v příkrém rozporu s názorem jeho učitele Reného Guénona ― vyzdvihuje legitimitu možnosti sebezasvěcení, tj. duchovního uskutečnění dosaženého bez dohledu mistra a výhradně vlastním úsilím, přičemž vzorem tohoto přístupu mu byl sám historický princ Siddhattha Gótama, obecně známý jako „Probuzený“, tj. Buddha.
Nebudeme nyní čtenáře zatěžovat hlubšími reflexemi nad Evolovou Doktrínou probuzení ― prostor pro jistou analýzu a kontextualizaci této publikace budeme mít ještě v doslovu k této knize, kde ji rovněž srovnáme s Jógou moci, další autorovou knihou, tentokrát o tantře, která je jakoby rubem téže mince, jíž je o buddhismu pojednávající Doktrína probuzení lícem. Tyto dvě Evolovy knihy jaksi patří k sobě, neboť kdežto buddhismus je Evolou hodnocen především v aspektu toho, že je „suchou stezkou“, v případě tantry naopak věnuje pozornost jejím „vlhkým“ složkám, které sám nepochybně také včlenil do syntetického korpusu své vlastní jedinečné duchovní praxe.
Musíme adresovat jisté kontroverze provázející Evolu jakožto osobu a autora. Je obecně známo, že Evola zastával ultrakonzervativní a reakcionářské postoje, byl přívržencem šlechtických výsad a monarchie. Jsme přesvědčeni, že i opačně politicky orientovaný čtenář, má-li dobrou vůli, se dokáže s touto skutečností vyrovnat, neboť Evolův aristokratismus, stojící na již zmiňované filosofii „absolutního individua“, lze v individuální recepci kreativně přetvořit do ryze etického kodexu. Výstižně to popsal Milan Nakonečný:
„Aristokratismem zde není míněno vysoké společenské postavení, které kdysi příslušelo šlechtě, a tedy povýšenost, nýbrž vysoce duchovní smýšlení a vybrané chování, ctnosti, kterými byly kdysi zejména čestnost a věrnost; v praxi se tento aristokratismus projevoval jako hrdinství.“[8]
Podstata tohoto „duchovního aristokratismu“ spočívá v tom, že vznešený člověk vede duchovní boj proti nižším (démonickým) prvkům sebe sama: „Velká posvátná válka je boj člověka, je boj proti nepříteli, kterého v sobě nese. Přesněji řečeno je to boj nadpřirozených elementů člověka proti všemu, co je pudové, vášnivé, chaotické, závislé na silách přírody.“[9]
Ještě kontroverznější než reakcionářství je na Evolovi jeho rasismus. Evola na vlastní kůži zažil prakticky celý Mussoliniho fašistický režim (1922–1943/1945) a přestože nikdy nevstoupil do fašistické (ani žádné jiné) strany, byl kulturně aktivní a s fašismem polemizoval ze svých aristokratických pozicí, přičemž účelově přebral část fašistického diskurzu.[10] Dodnes je proto někdy považován za „fašistického filosofa“, což je ovšem hluboký omyl, jenž je však nešťastně (a patrně také účelově) udržován při životě jeho kritiky.
První vydání Doktríny probuzení vyšlo tiskem v roce 1943. Rok vydání se na knize odrazil také v tom, že aby autor před římskokatolickou veřejností a fašistickými cenzory obhájil vydání knihy, která se kladně staví k exotickému „neevropskému“ náboženství, kladl nesmírný důraz na původ historického Buddhy, jenž byl „kšatrijovský“ (= válečnický, což odkazuje na válečnickou aristokracii) a „árijský“ (= vznešený, čímž však Evola zdůrazňoval také Buddhův etnický původ).[11] Urputně se pokoušel vyvrátit univerzalistický charakter buddhismu, přičemž v tomto ohledu byl nesmírně jednostranný: například když se pokoušel propojit tezi, že ne všichni lidé dosáhnou nirvány, s jejich nerovným společenským postavením či etnickým původem.[12] Obzvlášť odsouzeníhodné jsou pak Evolovy výroky, v nichž naznačuje, že „některé rasy se zrodily pouze proto, aby sloužily“. Se stejným odstupem je nutné nahlížet na výroky zpochybňující možnost rovného postavení žen. Na čtenáře apelujeme, aby si tyto předsudky Evolova historického textu plně uvědomoval. Chceme zde zdůraznit své přesvědčení, že tuto knihu je možné a správné číst tak, že čtenář „odfiltruje“ tento její negativní obsah. Zavrhujeme jakékoli nakládání s textem této knihy, které by jej zneužívalo k hanobení jiných, k podněcování a podporování nenávisti a útlaku či k obhajobě zločineckých hnutí a režimů. Byť zmiňované rasistické pasáže netvoří jádro této publikace, neodstraňujeme je z tohoto českého vydání, neboť i ony jsou důležité pro plné pochopení doby a autora, přičemž čtenář je dokáže snadno rozpoznat a oddělit od přínosné a pozitivní části této publikace.
Vraťme se ještě k Evolovu esoterickému tradicionalismu. Přestože nepopíral reálné rozdíly mezi náboženstvími, v duchu integrálního tradicionalismu se přidržoval názoru, že všechna ortodoxní náboženství vycházejí z téhož zdroje a míří k témuž cíli: jinými slovy že může, respektive alespoň v minulosti mohlo existovat „ideální náboženství“. Ač integrální tradicionalisté zdůrazňují marnost snahy o jeho rekonstrukci a místo toho apelují na přimknutí se k preferované přeživší historické tradici, už samotný hypotetický konstrukt tohoto ideálního náboženství coby „pravého jádra všech ortodoxních náboženství“ má potenciál k vnitřnímu sblížení náboženských tradicí v naší době a světě, aniž by se ovšem synteticky „smíchala“, splynula nebo ztratila své jedinečné partikulární prvky.[13] Nejde tu o nucené „křížení náboženství“ jako spíše o jejich usmíření v neustále menším a více globalizovaném světě a o nalezení jakési mezináboženské lingua franca. Přestože máme dobrý důvod se domnívat, že ze západních tradicí mají k „primordiální Tradici“ nejblíže právě nauky esoterních řádů, rozhodně ani z tohoto hlediska není možné buddhismus přehlížet. Ačkoli Guénon považoval buddhismus za pouhou herezi bráhmanismu, Evola proti tomuto názoru svého učitele ostře vystoupil právě v Doktríně probuzení. Tvrdil, že Buddhovi se v jeho doktríně podařilo obnovit primordiální nauku, která byla v jeho době již ve velké míře ztracena.
Z toho všeho vyplývá, že Doktrína probuzení není vědecká kniha o buddhismu. Je to spíše kniha reflexí nad buddhismem, napsaná západním esoterikem v první polovině minulého století, a to by měl čtenář vždy mít na paměti. To však na přínosu této publikace rozhodně neubírá, neboť ona sama byla doceněna západními buddhistickými komunitami a mnohé své čtenáře dokonce přivedla ke konverzi na buddhismus. Doktrína probuzení byla první Evolovou knihou přeloženou do angličtiny ― tou jedinou za jeho života (1951)[14] ― přičemž její překladatel Harold Edward Musson právě díky jejímu podnětu odcestoval na Srí Lanku, kde poté do konce života praktikoval buddhismus.[15]
Ze všeho zde uvedeného je jasné, že jádro tohoto díla je platné ve všech dobách a je inspirativní pro duchovně hledající každé epochy, země a původu. V tomto duchu čtenáři předkládáme český překlad Doktríny probuzení.
Ivan Šebesta
Zvolen, červen 2022
[1] Julius Evola, The Path of the Cinnabar, Integral Tradition, London 2009, s. 16; Madždžhimanikája, I, 1. Kurziva Šebesta.
[2] Evola, The Path of the Cinnabar, s. 16.
[3] Gruppo di Ur (ed.), Introduzione alla magia, 3. vydání (1. vydání 1955–1956), Edizioni Mediterranee, Rome 1971, tři svazky; angl. Julius Evola and the Ur Group, Introduction to Magic, Inner Traditions, Rochester, Vermont 2001, 2019 & 2021, tři svazky.
[4] Julius Evola, Hermetická tradice, Malvern, Praha 2023.
[5] Julius Evola, Jóga moci: Tantra, Šakti a stezka levé ruky, 2. vyd., Sol Noctis, Zvolen 2022.
[6] Srv. I. část, 7. kapitolu, infra.
[7] Evola, The Path of the Cinnabar, 4. kapitola. Evolovy tituly, které se zabývají „magickým idealismem“ a „absolutním individuem“, jsou Saggi sull’idealismo magico, Todi & Roma 1925; L’individuo e il divenire del mondo, Roma 1926; Teoria dell’individuo assoluto, Torino 1927; Fenomenologia dell’individuo assoluto, Torino 1930.
[8] Milan Nakonečný, „Předmluva k českému vydání: Filosof vzpoury proti marasmu moderního světa“, in Julius Evola, Vzpoura proti modernímu světu, 2. vyd., Sol Noctis, Zvolen 2022, s. 16–17.
[9] Tamtéž, s. 16.
[10] Pro podrobnosti viz Ivan Šebesta, „Julius Evola, jeho život a dílo“, in Evola, Vzpoura proti modernímu světu.
[11] Je ovšem nutné uvést, že Evola se s tímto zdůrazňováním „árijskosti“ buddhismu ztotožňoval a sám nepochybně rasistou byl, byť šlo o rasismus velice svérázného ― sám by řekl „duchovního“ ― druhu. Ve své knize o „syntéze doktríny rasy“ z roku 1941 postuluje „rasismus tří stupňů“, tj. rasy těla, duše a ducha, přičemž aspekt „rasy ducha“ považoval za nadřazený zbylým dvěma. Prakticky tím pomocí rasistické terminologie vyzdvihoval charakter člověka nad jeho etnický původ, čímž ― domníváme se – dobový rasismus úspěšně dekonstruoval. Na této analýze se také shodovali mnozí jeho doboví rasističtí kritikové. Srv. Šebesta, „Julius Evola, jeho život a dílo“, s. 28 a nasl; Julius Evola, Sintesi di dottrina della razza, Hoepli, Milano 1941.
[12] Dnešní buddhismus zdůrazňuje, že řeč je o „duchovní vznešenosti“. Podobné „elitistické“ koncepce nejsou něčím, s čím bychom se setkali pouze v buddhismu. Srv. Matouš, VII, 13–14: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“
[13] Evola měl velice specifickou představu mezináboženského dialogu a „ekumenismu“. V souvislosti s druhým vatikánským koncilem napsal: „Římský exklusivismus rovněž ztrácí půdu pod nohama, v důsledku čehož dochází k ustanovování vztahů vzájemného pochopení a navazování ‚dialogů‘, takže i na duchovní úrovni se blížíme k jakémusi sjednocení, jehož z materiálního hlediska již je dosahováno mezi národy Země: má dojít k ‚jednotnému objetí všech lidí všech světadílů a věr, křesťanských i nekřesťanských‘. Musíme vzít na vědomí, že podmínky jsou [v současné době] nastoleny tak, že pokud k čemusi takovému někdy dojde, vyústí to v regresivní fenomén. Tento údajný ekumenismus je odsouzen k tomu, aby na duchovní úrovni zrcadlil povahu sjednocování, k němuž v našem věku dochází na světské a hmotné rovině. Je to výsměch skutečného sjednocení, neboť to je uskutečnitelné pouze na svém vrcholu, nikoli u svého základu, a pouze v rámci organických struktur.“ Julius Evola, The Bow and the Club, Arktos, London 2018, s. 252–253 (15. kapitola, 2. podkapitola).
[14] Julius Evola, The Doctrine of Awakening, Luzac, London 1951.
[15] Evola, The Path of the Cinnabar, s. 162–163, pozn. pod čarou č. 28.