4. března 2022
(režie John Boorman, scénář John Boorman & Rospo Pallenberg, 1981)
(Recenzi napsal Sebastián Jahič. Text převzat z jeho publikace Magické eseje I.)
Excalibur je středověko-fantazijní americko-britský film z roku 1981, jehož interpretace artušovské legendy se opírá především o rytířský román z 15. století s názvem Le Morte d’Arthur (Artušova smrt) od Thomase Maloryho.[1] Režisér filmu John Boorman původně plánoval filmovou adaptaci Tolkienova Pána prstenů (všechny tři knihy měly být zhuštěny do jednoho filmu), což se ale nakonec nepovedlo uskutečnit. Můžeme však říct, že není čeho litovat, poněvadž Tolkienovu trilogii později mistrovsky zpracoval Peter Jackson (2001–2003) a Boorman místo Pána prstenů natočil Excalibur.
Děj filmu Excalibur pokrývá období, kdy byl meč Excalibur přítomen ve světě, tj. odkdy jej Merlin dostal od Paní z jezera pro krále Uthera Pendragona, až dokud jej mnoho let později sir Perceval z příkazu krále Artuše nehodil zpátky do jezera. Jinými slovy pokrývá období krátce před Artušovým narozením (respektive zplozením) po jeho smrt (respektive odchod do Avalonu).
Film se v době svého vydání považoval za relativně úspěšný, se ziskem kolem 35 milionů dolarů oproti rozpočtu 11 milionů. Kritikové doceňovali jeho úchvatný vizuální styl a soundtrack (jenž kombinoval orchestrace od Richarda Wagnera a Carla Orffa – jeho známé kantáty Carmina Burana – s orchestracemi napsanými výhradně pro film od Trevora Jonese), ale byli spíše rozčarováni scénářem a komplikovaným dějem, jeho „mystičností“.
Tato „mystičnost“ – která je totéž co „esoteričnost“ – mohla ty nejširší davy odstrašit či zmást, ale pro duchovně založené jednotlivce je jednou z přidaných hodnot, či snad tou nejtrvalejší hodnotou tohoto filmu. Boorman je velkým znalcem mýtů o králi Artušovi a zajisté se mu, ať již vědomě či nikoli, podařilo zachytit i část jejich vnitřního rozměru. V této naší „recenzi“ chceme pojednat právě o této vnitřní symbolice, abychom čtenáři odhalili hlubší rovinu filmu, jakož i artušovské legendy vůbec.
Zásadním symbolem je samotný „meč moci“, Excalibur, o němž čaroděj Merlin říká v úvodu filmu:
„Hle! Meč moci – Excalibur. Ukován, když svět byl ještě mlád a ptáci a šelmy a rostliny byly jedno s člověkem a smrt byla jenom sen!“[2]
Podle toho, jak je popsán, Excalibur nepochází z minulosti pouze ve smyslu lineárního času, nýbrž pochází z vyšší roviny bytí, kde/kdy „ptáci a šelmy a rostliny byly jedno s člověkem“ (podle některých nauk člověk nebyl „stvořen“ později než zvířata, jak se to píše například v Genesis, nýbrž byl zcela prvním Božím dílem – ne-li samotným nestvořeným zdrojem všeho – a pravzorem pro všechno další stvoření: dílo kreace se tudíž odvozuje od člověka a vzniklo jenom pro něj)[3] a smrt (možnost změny, přechodu z jednoho stavu do druhého, čas vůbec) „byla jenom sen“. Merlin získal Excalibur od Paní z jezera, přičemž se zdá, že všechny zásadní transcendentní proměny (iniciace) v tomto filmu probíhají ve vodě. Tento motiv později probereme ještě zevrubněji.
Excalibur je zjevně falický symbol, jehož protějškem je Svatý grál, jónický symbol. V tomto tedy Excalibur zastupuje i další legendární relikvii, a sice Svaté kopí. Nikoli koruna, nikoli žezlo, nikoli trůn, nýbrž meč Excalibur je zde jednoznačným symbolem a zdrojem královské moci. Ten, kdo třímá Excalibur, je právoplatným králem a je „jedno se Zemí“ neboli Albionem či Anglií, přičemž však film ani jedno z těchto jmen nepoužívá a Artušovu zemi nazývá prostě „Země“ (Land).
Děj filmu Excalibur se odehrává v mytické éře, která je navíc na rozhraní světů, a sice světů pohanského a křesťanského, magického a lidského. Žil-li nějaký historický Artuš, muselo to být na přelomu 5. a 6. století, kdy byl místním římskobritským vladařem bránícím Británii před invazemi Sasů. Artuš a jeho rytíři jsou však zobrazeni v plné zbroji z 15. století a rovněž používají obléhací a jiné technologie z toho období. Jejich éra je zároveň vyobrazena jako éra christianizace Británie, což by zase odpovídalo 7. století. Příběh se tudíž zjevně odehrává v mytické nedobovosti, respektive zobrazuje takové představy o králi Artušovi, jaké převládaly koncem 15. století, tj. v době Thomase Maloryho.
Dva světy, jeden popisovaný coby magicko-pohanský a druhý coby lidsko-křesťanský, jsou jednak v latentním konfliktu, a jednak se prolínají a syntetizují. Další dichotomie, jež souvisí s tou první a jejíž prvky se rovněž prolínají a rovněž jsou zároveň v latentním konfliktu, je dichotomie vlády mužů (ryzí a brutální moci) a vlády zákona (abstraktní a neosobní spravedlnosti). Zde nabízím vysvětlení:
Merlinovým cílem a snem je sjednocení Země, což ovšem dokáže pouze silný král. Za tímto účelem je zvolen Uther Pendragon, ten nejkrvežíznivější vévoda, jemuž je dán Excalibur, Meč moci. Uther svou mužností (a Merlinovou diplomacií) dobývá Zemi, avšak právě v důsledku svých mužských impulzů ji i ztratí: když totiž na slavnostní hostině u svého nového spojence a vazala, vévody z Cornwallu, spatří tanec jeho manželky Igraine,[4] vzplane tak náramnou touhou, že pošle vše, co získal, k čertu a vyhlásí novou válku, pouze aby měl Igraine alespoň na jednu noc. Uther nakonec poráží vévodu z Cornwallu a přijímá Igraine za manželku, ale nikdo z jeho vazalů již nevěří, že je schopen dodržet své dohody, takže je zrazen a zabit: předtím však vráží meč Excalibur do skály, aby jej nikdo nemohl mít. Jak Merlin vyhlašuje, „ten, kdo vytáhne meč ze skály, bude králem“.
Artuš se také stane králem silou zbraní, tím, že na svou stranu získá nejlepší muže, svou odvahou atd. Když však už je králem, podřizuje svou vůli zákonu, a to, domníváme se, i proto, aby měl jasně stanoveno jak konat, když jej jeho pudy budou svádět na scestí. Ačkoli to film explicitně neříká, Uther Pendragon se obvykle považuje za pohana a Artuš za křesťana, takže kontrast mezi nimi je také, jak jsme již řekli, kontrastem mezi vládou ryzí živočišné moci a vládou zákona. Ani vláda zákona ovšem Artuše neochrání před problémy jiného druhu, jak odhaluje další děj filmu, ačkoli Artuš vždy zůstane zákonu věřen.
Avšak předtím než se Artuš stane králem, jej Merlin jako novorozence odejme jeho otci Utherovi a dá ho do výchovy siru Ectorovi. Země je mezitím bez krále a každý rok se koná rytířské klání, jehož vítězi je dána šance vytáhnout meč ze skály, což se však nikomu nikdy nepodaří. Když Artuš jednou „omylem“ vytáhne Excalibur, a přitom ještě není ani rytířem, v mnoha rytířích to vyvolá pochybnost a podezření z Merlinovy lsti. Na Artušovu stranu se přidá sir Leondegrance, vůdcem jeho odpůrců se stává sir Uryens. Následuje scéna, v níž se Artuš a Merlin vzdálí od rozhádaných rytířů, a následuje to, co můžeme považovat za scénu Artušova přechodu a zasvěcení.
Artuš se ocitne v temném lese, jehož estetika připomíná „odvrácenou stranu Edenu“. Je zde s Merlinem, jenž mu vysvětluje, že všechno kolem je „Drak“, jejž můžeme považovat za jakousi chtonickou sílu.[5] Ráno se Artuš zeptá, zda je i Excalibur součástí Draka, na což Merlin odpovídá, že ovšemže je. Drak se tedy zdá být jakýmsi zosobněním chtonické moci, šakti, a Excalibur místo aby byl transcendentním symbolem, je spíše kvintesencí této moci. Když Artuš netuší, jak během své „temné noci duše“ v nočním lese jednat, Merlin mu řekne: „Nedělej nic, nech to tak. Spi. Spi v náručí Draka.“ Vyvolává to dojem, že Artuš zakouší svůj iniciační zážitek jako tzv. bad trip a Merlinovým úkolem je ho uklidnit. Spánek v náručí chtonického Draka zde vede k pozitivní proměně mladého krále a k jeho nabytí síly a sebevědomí.
Když se Artuš s Merlinem vracejí do lidského světa, aby bránili hrad sira Leondegranceho, Artuš se utká v boji se sirem Uryensem. Ačkoli Artuš drží ostří Excaliburu u Uryensova krku, Uryens jej odmítá uznat za krále, protože Artuš „není rytíř“. Artuš pak vloží Uryensovi Excalibur do rukou a přinutí jej, aby ho za rytíře na místě pasoval, což Uryens, přemožený Artušovou odvahou, vzdor všem očekáváním učiní a následně jej uzná za krále. Tento motiv se nám zdá v jiných verzích příběhu vyjádřen ještě lépe, a sice že Artuš dá Uryensovi meč do rukou s tím, aby jej zabil a sám se prohlásil za krále, myslí-li si, že na to má nárok. Uryens, když chytí meč do rukou a pocítí jeho moc, pozná, že není ten, kdo byl vyvolený (a také není synem Uthera Pendragona), a vrátí meč Artušovi (případně ho předtím pasuje), poklekne před ním a prohlásí, že jej přijímá za svého krále.
Tato scéna nám připomíná dva biblické výjevy, jeden, v němž Jákob silou donutí anděla, aby mu udělil požehnání, a ještě více druhý, v němž Ježíš přijímá křest z rukou Jana Křtitele, ačkoli ten s tím zprvu váhá: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ (Matouš, III, 14). Jak jsme již řekli, k těm nejdůležitějším mystickým okamžikům filmu dochází ve vodě. Z vody dostane Merlin Excalibur, ve vodním příkopu Uryens pasuje Artuše, sir Perceval později nalezne Svatý grál, když téměř utone, ve vodě je zlomený Excalibur po Artušově selhání a olitování znovu „zhojen“ a po poslední bitvě se Excalibur do vody také navrací.
Artušovým pasováním se končí to, co bychom mohli nazvat prvním dějstvím filmu. Je to právě druhé dějství, kde podle názoru mnoha kritiků děj filmu zpomalí, ten se stane rozvláčným a není jasné, kam směřuje. Tento názor nesdílíme. Druhé a prostřední dějství je ve skutečnosti spíše o siru Lancelotovi než o Artušovi (podobně jako závěrečné třetí dějství je zejména o siru Percevalovi).
Artuš se setkává s Lancelotem na začátku druhého dějství, a není to vlídné střetnutí: Lancelot tvrdí, že nikdy nepotkal rytíře, který by jej dokázal přemoct, a dožaduje se souboje, jinak neuvolní most, jejž obsadil. Každý Artušův rytíř je však na něj krátký, a dokonce ani Artuš nad ním nedokáže zvítězit. Lancelot nechce Artuše zranit, ale Artuš ve své pýše trvá na tom, že musejí spolu zápasit až na smrt. Artuš nakonec Lancelota porazí a ten upadne do chvilkového bezvědomí; Artuš při tom ale zneužije moc Excaliburu a ten se zlomí. Král si uvědomí, že Lancelot byl lepší rytíř a měl v tomto souboji vyhrát. Zahodí zlomený meč do vody a upřímně lituje své činy. Když se zdá, že všechno je ztraceno (Merlin říká Artušovi: „zlomil jsi to, co nemohlo být zlomeno“), objeví se Paní z jezera i se „zhojeným“ mečem. Merlin přikáže Artušovi, aby meč okamžitě vzal (zaváhání by znamenalo, že se meč ztratí navěky). Tím, že Artuš litoval své přečiny, dokázal, že již nikdy nepodlehne svým pudům a že si Excalibur zaslouží. Právě v této scéně Artuš pocítil neblahé následky podlehnutí pudům a zavázal se, že jim již nikdy nepodlehne. Následně se Lancelot probere, vzdá se vlády nad svým zámkem za mořem a přísahá věrnost Artušovi.
Ačkoli brzy následuje scéna sňatku Artuše a Guinevery (dcery sira Leondegranceho), následující děj se soustředí na (prozatím) nenaplněný romantický vztah mezi Guineverou a Lancelotem. Sir Gawain (po upozornění Artušovy nevlastní sestry Morgany) si toto jiskření mezi královnou a jejím osobním strážcem všímá a obviňuje královnu z cizoložství, tj. ze zrady krále. Artuš zuří na Gawaina, ale drží se zákona (tento motiv jsme již zmínili), takže jako král nehájí čest své manželky, protože podle zákona má být v dané situaci soudcem a nemůže se proto účastnit ordálu, v němž královninu nevinu v boji místo něj hájí Lancelot. Královna je tímto viditelně zklamána, Artušovu povinnost poddat se zákonu (coby neosobnímu, vždy spravedlivému principu) nechápe a po Lancelotově vítězství se do něj definitivně zamiluje. Jinými slovy ženský princip je vždy přitahován tím, kdo vládne mocí, a podvědomě vždy upřednostňuje vládu muže (nyní Lancelota) před vládou zákona (Artuše).
Guinevera tudíž právě po dokázání své neviny zrazuje svého krále a manžela, tj. dopouští se právě toho zločinu, z něhož byla dříve obviněna. Král Artuš neudělal nic nesprávně a jeho ztráta Guinevery je zobrazena také jako jeho tragický osud, jemuž nebylo možné nijak předejít. Zde shledám jeden ze základních motivů filmu: nemožnost odhadnout přiměřenou dávku řízení se pudovostí. Kdyby Artuš konal pudově a sám hájil Guineverinu čest před obviněním sira Gawaina, mohl by si ji ustrážit, ale překročil by zákon, což by vedlo k vyvolání nedůvěry a opětovnému pádu do chaosu a bezvládí (toť problém pohanství). Jelikož nekonal pudově, zabránil bezvládí, ale přišel o tu nejhlubší přízeň své ženy, což vedlo k jeho dalšímu neblahému osudu, symbolické kastraci (toť problém křesťanství). Existuje zde možnost střední cesty čili syntézy?
Podíváme-li se na příběh z jiného úhlu, je soubojem dvou čarodějů, Morgany a Merlina. Merlin touží po sjednocení Země, nástup křesťanství považuje za nevyhnutelný. Morgana touží po moci a též po pomstě za svého otce, vévody z Cornwallu, jejž zradil Artušův otec, Uther Pendragon. Když Guinevera a Lancelot zradí krále a ten je v noci najde v lese, když jsou nazí a spí v objetí, vrazí mezi ně meč do skály, aniž by je probudil. Ráno Lancelot okamžitě po meči pozná, že „Země je bez krále“,[6] respektive že král ztratil svou mystickou moc. Morgana pak v noci navštíví Artuše, očaruje jej a vyspí se s ním a zplodí s ním syna. Říká: „Mohla bych tě teď zabít, bratře, ale chci, abys viděl, jak se náš syn stane králem.“ Tím synem bude ďábelský Mordred. Morgana předtím také zaklíná Merlina a ten již nemá možnost do příběhu přímo zasáhnout.
Guineveřina nevěra „kastruje“ Artuše. Platí zde rovnice: příliš mnoho falické síly a Zemi vládne chaos – příliš málo a Země chřadne, jak vidíme z následujícího děje a vyobrazeného hladomoru. Aby se Artuš vyléčil ze své záhadné nemoci, rytíři musejí najít Svatý grál. V tomto úkolu však nejsou úspěšní, a to ani po řadě let hledání a ztrátě mnoha svých bratří. Zde začíná třetí dějství, jehož hlavní postavou je Lancelotův bývalý panoš, sir Perceval.[7]
Sir Perceval se po letech hledání ocitá u stromu, na kterém jsou oběšeni rytíři Grálu, a kde potkává Mordreda, který je jenom dítě. Ten jej přivádí ke své matce Morganě a Perceval odmítá její nabídku vzdát se hledání Grálu a užívat si světské slasti. Následně je lapen a oběšen na stromu s ostatními zahnívajícími mrtvými rytíři a pomalu se dusí. Jeho stav vědomí se změní a náhle se nachází v jakémsi nočním „astrálním obrazu“ Camelotu. Před Percevalem se spustí padací most a on smí vstoupit. Když vkročí do hradu, most za ním se začne zvedat a před ním se zjeví vize Grálu. Záhadný hlas se zeptá: „Co je tajemství Grálu? Komu slouží?“
Perceval v tu vrcholnou chvíli zpanikaří, obrátí se a vyšplhá se na zvedající se padací most, aby se z něj pak seskočil na druhou stranu do vodního příkopu. Lano držící jeho oběšené fyzické tělo se mezitím protrhne a on spadne na zemi. Fyzicky se zachrání, ve své iniciaci však selže a Grál nezíská. Říká: „Artuši, tajemství Grálu mi bylo na dosah. Zklamal jsem tě.“ Analogie s thelémskou zkouškou abyssu, kdy adept musí „vycedit svou krev do poháru Babalon“[8] – tj. vzdát se všeho, čím je, zcela se odosobnit a podstoupit zážitek zničení ega, tj. nejen vědomé osobnosti, ale veškerého pocitu oddělenosti, aby získal to nejvyšší tajemství – zde bije do očí.
Zajímavým detailem je, že tato scéna – první Percevalova vize Grálu – je jedinou „přechodovou“ (iniciační) scénou ve filmu, jež se neodehrává ve vodě, respektive s ní není nijak spjata. Možná i to souvisí s tím, že právě v této scéně dochází k selhání v zasvěcení.
Chřadnutí země je zjevně způsobeno nejen Artušovou „kastrací“, ale i tím, že Země nemá dědice, což by – domníváme se – mohlo podstatně zmírnit důsledky Artušova stavu na Zemi. Respektive Země má dědice, za nějž se prohlašuje Mordred, jenž také se svými rytíři navštěvuje Camelot a dožaduje se, aby Artuš coby bezmocný král předal vládu svému jedinému synovi. Artuš však říká: „Nemohu ti dát Zemi. Mohu ti dát pouze svou lásku.“ Mordred na to odpovídá, že láska jeho otce je ta jediná jeho věc, kterou nechce. Slibuje, že když nedostane vládu nad Zemí od Artuše dobrovolně, vezme si ji silou.
Není jasné, proč Artuš nemůže předat Zemi Mordredovi. Za svého syna ho totiž patrně uzná. Je možné, že zákon zakazuje králi vzdát se vlády. Možná že Mordred nemůže být dědicem trůnu, poněvadž je nelegitimní (narodil se mimo manželství). Možná je překážkou to, že je z incestu, což se podle všeho obecně ví. Tak či onak, překážka se zdá být v zákonu, jemuž se Artuš opět poddává. Toto jeho poddání se zákonu však není jeho okolím, respektive jeho nepřáteli chápáno jako neosobní nesobecký čin dodržování toho, co má být dodrženo, nýbrž jako zástěra Artušovy domnělé svévole.
Mordred tedy rozpoutá vzpouru proti Artušovi. I když je jeho nárok možná nelegitimní, je lepší, tvrdí implicitně, když Zemi vládne silný král, jenž ji získá silou, než slabý a Země chřadne. Mordred ovšem prezentuje svůj nárok jako legitimní.
Perceval mezitím potkává Lancelota: není to už žádný „princ Krasoň“, nýbrž otrhaný lidový kazatel, jenž štve lid proti rytířům, s tím, že právě oni jsou příčinou zkázy Země. Poštve lid i proti Percevalovi, přičemž křičí, že „rytíři povýšili sami sebe na bohy a Bůh nás proto opustil“. Perceval je hozen do řeky a do poslední chvíle volá na Lancelota, aby se vrátil k Artušovi, jenž ho potřebuje.
Percevala stáhne jeho brnění ke dnu, on se ho zbavuje a nahý vyplouvá na břeh: zdá se, že je zase v astrální vizi. Znovu stojí před nočním Camelotem, vstupuje po padacím mostu a ten se za ním zvedá. Před ním se zjevuje Grál a zazní otázka: „Co je tajemství Grálu? Komu [Grál] slouží?“
Perceval odpovídá: „[Slouží] Tobě, můj Pane.“
Vize Grálu náhle splyne s vizí rytíře s pláštěm. Hlas se ptá:
„Kdo jsem já?“
„Jsi můj Pán a král. Jsi Artuš.“
Vize rytíře získá kontury a skutečně je to Artuš. Perceval poklekne.
„Našel jsi tajemství, které jsem já ztratil?“
„Ano. Ty a Země jste jedno.“
Vize Artuše se promění ve vizi Grálu a Perceval se ho konečně chopí.
Náhle se pak s Grálem v rukou, nahý a ještě mokrý, zjeví ve fyzické síni Camelotu při nemocném králi Artušovi. Dá mu napít z Grálu a Artuš ožívá: nasazuje si zbroj a vyráží do boje proti Mordredovi. Mrtvá Země kolem nich náhle rozkvétá.
K symbolice Grálu, jeho nalezení a spjatosti Artuše (coby krále) se Zemí zde učiníme malou odbočku. Z Evolovy knihy o Svatém grálu si můžeme odnést to, že legendy o Grálu považoval za předkřesťanské a za mj. vyjadřující vůli po sjednocení Evropy, nikoli ve smyslu sjednocení pod jednou vírou, nýbrž pod jedním mocenským centrem, jedním císařem, ve sjednocení světské a duchovní moci v jedné osobě. Artuš je podle tohoto předobrazem „božského císaře“, jenž má jednou vládnout evropskému kontinentu.[9]
Na druhou stranu Crowley zdůrazňoval „bláznovský“ charakter Percevala, nezbytný k nalezení Grálu. Bláznovství zde znamená neochvějnou víru v to, co je pošetilé, jakož i čistotu duše, téměř dětinskou nevinnost: viz symbol Blázna coby nediferencovaného Dítěte s nekonečnými možnostmi před sebou a žádnými závazky, který vidíme v nultém tarotovém atu.[10] Symboliku Percevala (či „Parzivala“) ve své Liber 31 blíže rozvíjí Frater Achad. Achad a Crowley navazují především na Wagnerovo pojetí legendy o Grálu. Wagner upřednostňoval variaci Percevalova jména v podobě „Parsifal“, poněvadž považoval toto jméno za mající arabský původ, kde má parsi fal prý znamenat „čistý blázen“.
Je ještě jeden rozměr Percevala „bláznovství“, který je v Crowleym skrytě přítomný, ale pokud je nám známo, nikde není explicitní. Slovo „blázen“ se mezi Hebrejci považovalo za tu nejhrubší nadávku (srv. Matouš, V, 22)[11] a spojovalo se s ateismem (Žalmy, XIV, 1).[12] S tím se spojuje mystický a málo známý paradox, a sice že ten, kdo nalezne Svatý grál, je právě ten největší bezbožník. Z iniciačního hlediska to znamená, že aby bylo dosaženo toho nejvyššího, adept se musí zbavit jakékoli představy o nejvyšším – a aby se této představy zbavil, musí ji vědomě zavrhnout a pošpinit, aby se od ní skutečně osvobodil, protože to, co je skutečně božské, musí nutně přesahovat jakoukoli lidskou koncepci božského.
Když duch dosáhne této úrovně čistoty a chopí se neuchopitelného, tak v okamžiku návratu do svého vtělení dokáže formulovat to, co je pro dané vtělení ta nejvyšší pravda. V Percevalově případě to bylo, že král Artuš a Země jsou jedno.[13]
Abychom se vrátili k ději Excaliburu, následuje scéna posledního setkání Artuše a Guinevery. Guinevera po provalení své viny nezůstala po Artušově ani Lancelotově boku, ale stáhla se do kláštera a žila jako jeptiška. Tam ji Artuš míří navštívit. Když se s ní setká v její cele, první, co učiní, je, že jí odpustí a sám žádá o odpuštění.[14] Pak Artuš říká:
„Nenarodil jsem se, abych žil život běžného člověka, nýbrž abych se stal tím, k čemu se budou obracet budoucí vzpomínky. Naše Společenstvo [Kulatého stolu] bylo pouhým začátkem, zlatou dobou (fair time), jež nesmí být zapomenuta. A jelikož nebude zapomenuta, ta zlatá doba se může jednou vrátit. Nyní zase jednou musím jet do boje se svými rytíři, abych hájil to, co bylo, a sen o tom, co může být.“
Guinevera pak zpod své postele vytáhne v bílé látce zabalený meč Excalibur. Ztracený meč moci měla celá ta léta u sebe. Pak Artuš pokračuje:
„Nezřídka jsem myslel na to, že na onom světě, když už nebudu mít žádný dluh vůči budoucnosti, budu zase jenom člověkem, a my dva se setkáme, ty přijdeš ke mně a já budu tvůj, věda, že jsem tvůj manžel. (Pauza.) Je to sen, který [pořád] mám.“[15]
Před poslední bitvou s Mordredem Artuš nevzývá křesťanského Boha, ale navštěvuje opuštěnou pohanskou svatyni. Vzpomíná na Merlina (jenž, alespoň z pohledu rytířů, se po Lancelotově zradě vypařil) a žádá ho, aby mu pospíchal na pomoc. Artušova láska skutečně probudí Merlina k životu, tedy alespoň v astrálu, a Artuš má vizi starého čaroděje, v níž mu přislíbí pomoc.
Merlin je jenom stín, ale to mu nebrání Artušovi účinně pomoct. Navštíví tábor Mordredova vojska a v něm spící Morganu, která provází vojsko coby čarodějnice a vědma. Lstí ji přiměje použít kouzlo stvoření (the charm of making),[16] které zvedne mlhu a poskytne tím výhodu Artušovu vojsku. Morgana na toto kouzlo vyplýtvá svou magickou sílu, takže už nevypadá jako mladá a krásná čarodějka, nýbrž jako seschlá stařena. Když ji v tomto stavu spatří její syn Mordred, vlastnoručně ji uškrtí.
Následuje poslední bitva v mlze, v níž stanou všichni přeživší rytíři proti sobě (i Lancelot se vrátí, aby bojoval a padl po Artušově boku) a obě vojska se navzájem zcela vyhladí. Nakonec zůstane jenom sir Perceval, král Artuš a Mordred. Artuš a Mordred svedou poslední zápas a ačkoli Artuš zabije Mordreda, sám je smrtelně zraněn. Požádá tedy Percevala, aby zahodil meč Excalibur zpátky do jezera. Perceval to však nedokáže vykonat: říká, že přijdou jiní muži, kteří budou vládnout Zemi, a oni budou držet meč moci. Artuš však trvá na tom, aby se meč vrátil do jezera. Zdá se, že králem může být pouze dědic Uthera Pendragona, a jiného takového již nebude. Artuš však říká: „Jednoho dne přijde král a meč opět vyvstane z jezera.“
Perceval tedy na druhý pokus hodí meč do jezera, přičemž je svědkem toho, jak si meč vezme Jezerná paní. Poté se vrátí k zraněnému Artušovi na bojišti, ten je ale k nenalezení. Vidí pak, jak zraněný král odjíždí se třemi ženami v bílém na bárce do Avalonu.
Na konci příběhu tedy platí, že ačkoli Artuš dokázal vyhladit zlo, nedokázal udržet svůj rod u moci, Společenstvo Kulatého stolu se rozpadlo a Camelot se stal mýtem. Ačkoli lze říct, že selhání Uthera a Lancelota v neschopnosti odolat ženským vnadám byla jejich chybou a slabinou, Artuš byl na druhou stranu Morganou očarován (myslel si, že je s Guineverou): přesto je však Mordred plodem jeho hříchu, ačkoli hříchu nanejvýš ospravedlnitelného. Morgana je tedy jakousi „zlou, přivlastňující matkou“, matriarchou (Mordred je téměř jakoby jejím pouhým nástrojem), avšak i její zlo se zdá být způsobeno zlem Uthera Pendragona, jenž zabil jejího otce a přivlastnil si její matku. Mordred je luciferská postava, pokřivený muž bez otce, vychovaný manipulativní matkou, je zosobněním všech hříchů a lidské ziskuchtivosti, a Artuš musí obětovat celé své vojsko, aby ho zastavil.
Bočným motivem filmu je již zmiňované nahrazení polyteismu monoteismem. Merlin tento proces vnímá a je k němu indiferentní: považuje ho za součást přirozeného procesu. Sám mu skrytě napomáhá politickým sjednocováním Země, a když sehraje svou roli, plánuje tento svět opustit a působit jinde, protože „jsou i jiné světy“. Morgana se naproti tomu zdá jako dezintegrační síla stavící se proti „přirozenému procesu“ a zákonům vesmíru (srv. se symbolikou levotočivé svastiky). Navíc podle všeho eroticky touží po Merlinovi, jenž však, jak je ve filmu vícekrát naznačeno, je panic, respektive „není lidský muž“ a necítí žádnou touhu po ženách. Morgana se zato zdá jasně řízená i svou pohlavností, a tím je také „lidštější“.
Poslední motiv, na který je vhodné poukázat, je jasné vědomí některých postav, především však Artuše, o archetypovosti toho, co zakoušejí: že se jednou stanou vzorem pro jiné, aby „zlatá doba“, v níž žili, mohla jednou přijít znovu. Explicitně to vyslovuje při již zmiňovaném posledním setkání s Guineverou a dávno předtím to říká také po vítězství v prvotních válkách, kdy sjednotí Zemi a přislibuje, že postaví „Kulatý stůl, a síň nad stolem, a hrad nad síní“. Merlin tehdy řekl Artušovým triumfujícím rytířům:
„Vždy pamatujte na tento okamžik, protože on je tím, co vás spojuje. Jste jeden, zde, pod hvězdami. Pamatujte tedy na tento okamžik, tuto noc, toto velké vítězství, abyste v příštích letech mohli říct: ‚byl jsem tam, v tu noc, s králem Artušem!‘ Neboť prokletím lidí je, že zapomínají.“
Boormanův film Excalibur z roku 1981 je jedním z nejvýznačnějších děl, díky nimž můžeme vzpomínat a pamatovat.
Recenzi napsal Sebastián Jahič. Text převzat z jeho publikace Magické eseje I.
[1] Existují dva české překlady, starší a neúplný od Jana Cahy (SNKLHU, Praha 1960) a novější, úplný a třísvazkový od Ivoryho Rodrigueze (Jota, Praha 1997–1998).
[2] Všechny citace jsou naše překlady z anglického originálu.
[3] Srv. Edgar Dacqué, Die Erdzeitalter, München & Berlin 1929.
[4] To, že vévoda z Cornwallu vyzval svou manželku, aby tančila pro cizího muže, navíc pro vznětlivého, donedávna nepřátelského krále, lze označit za ten nejblbější nápad od otevření Pandořiny skřínky / vybudování Babylonské věže / stvoření Evy / dosaďte si, co sami chcete.
[5] Les je plný nočních zvířat: vidíme sovu, hada, hmyz, tj. pouze nesavce, jinými slovy zvířata člověku evolučně vzdálená.
[6] Doslova: „Král je bez zbraně… Země je bez krále!“
[7] Zajímává informace ze zákulisí: Paul Geoffrey, herec hrající sira Percevala, se původně ucházel o roli krále Artuše.
[8] Svatého grálu!
[9] Srv. Julius Evola, The Mystery of the Grail: Initiation and Magic in the Quest for the Spirit, Inner Traditions, Rochester, Vermont 1996, 23. kapitola (zejména s. 122–123).
[10] Srv. Aleister Crowley, Magie v teorii a praxi, Sol Noctis, Zvolen 2021, s. 289–291, 633.
[11] V českém ekumenickém překladu se tento význam ztratil. V překladu Bible21 daná pasáž zní: „kdokoli by mu [svému bratrovi] řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni“.
[12] Opět musíme citovat Bibli21: „Blázen myslí, že Bůh není!“ Bible krále Jakuba, s níž Crowley v angličtině pracoval výhradně, má v obou zmiňovaných verších totéž slovo, Fool, totožné s označením nultého atu a označením Percevala (ačkoli film Excalibur Percevala nikdy za blázna explicitně neoznačí).
[13] K tomuto motivu viz také Julius Evola, Vzpoura proti modernímu světu, Sol Noctis, Zvolen 2020, s. 270–272 (konec 19. kapitoly v I. části).
[14] Skrytým detailem však je, že Artuš zde možná překračuje meze zákona, poněvadž Guinevera coby zrádkyně krále mohla zasluhovat trest smrti. Samozřejmě, odpuštění (milost či amnestii) lze považovat za překročení zákona, s nímž zákon počítá. Motiv odpuštění coby duchovního odpoutání od svých pout a komplexů, tolik zdůrazňovaný křesťanstvím, je zde zjevný.
[15] Tento Artušův sen je ovšem pohanský, poněvadž „když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé“ (Marek, XII, 25).
[16] Jedná se o známou „mantru“ proslavenou tímto filmem: Anál natrach, orth’ bháis’s bethad, do chjél djénmhe. Nejedná se o historicky doložené zaklínadlo: zjevně má být v keltštině, ale skutečná keltština by zněla trochu jinak. Překlad zaklínadla zní: „Hadí dech, kouzlo smrti a života, [toť] tvé znamení aktu stvoření.“ Toto univerzální kouzlo či mantru, používané k léčení i k vyvolávání iluzí, mohou adepti s pomocí chaosmagické metodologie začlenit do své každodenní praxe!