18. června 2022
Sebastián Jahič je slovenský autor okultní beletrie, sociopolitických úvah a ezoterických esejí. V duchovní části svého díla vychází z učení thelémy Aleistera Crowleyho a částečně též z bádání ezoterické školy integrálního tradicionalismu. Jak etablované náboženské systémy, tak spontánní mystické zážitky jednotlivců chápe jako partikulární pokusy o uchopení náboženské pravdy, přičemž jednotlivé formy diskurzu mohou tuto pravdu pouze přiblížit, nikoli však postihnout v úplnosti či neomylnosti. V následující eseji, původně publikované v sbírce Magické eseje I, se zabývá jedním z těchto pokusů, a sice životem a dílem u nás málo známého chicagského podivína Henryho Dargera, v jehož umění jsou skloubeny prvky eskapistické fantastiky a svérázně pojatého římského katolictví.
* * *
Úvod
Henry Darger (1892–1973) byl osamělý muž z Chicaga, jenž se živil jako uklízeč a pomocník v kuchyni, a ačkoli prošel jednou závažnou duchovní krizí, většinu svého života byl pobožným katolíkem. Za celý život měl pouze jednoho blízkého přítele, s nímž i v dospělém věku trávil čas návštěvami lunaparků; jeho sousedé nevěděli s jistotou, jak vyslovovat jeho příjmení (každopádně správná výslovnost je dɑːrɡər).[1] Zkrátka to byl místní podivín, málomluvný a do sebe uzavřený introvert, jenž v soukromí svého malého bytu nahlas vedl dlouhé dialogy s osobami, které si představoval, a jenž podle všeho velice miloval děti, přičemž celý život si nějaké toužil adoptovat, což se mu ale nikdy nepovedlo.
Dnes si ale Dargera pamatujeme díky jeho uměleckému dílu, které celé život ukrýval před světem a které jeho sousedé odhalili v jeho bytě pouze krátce před jeho smrtí, tj. v době, kdy Darger žil již v starobinci. Kromě jiného byl autorem nesmírně rozsáhlého fantazijního románu (15 145 stran v patnácti svazcích) s názvem The Story of the Vivian Girls, in What is known as the Realms of the Unreal, of the Glandeco-Angelinnian War Storm, Caused by the Child Slave Rebellion (volně přeloženo: „Příběh Vivianových děvčat, který se odehrává v takzvaných Zemích Neskutečna za dob, kdy zuřila glandecko-angelinská válka, vyvolaná povstáním dětských otroků), jenž je obecně známý i pouze jako In the Realms of the Unreal (V Zemích Neskutečna). Přestože Darger neměl žádné umělecké vzdělání, vyzdobil tento román množstvím naivních, ale zároveň nádherných ilustrací, z nichž mnohé vznikly překreslováním postav z novinových výstřižků a jinými svépomocnými technikami. Dnes se považuje za nejvýraznějšího představitele tzv. outsider art, tj. umění stojícího mimo hlavní proud, nebo též art brut, což je pojem obvykle označující umělecká díla (především výtvarná), která vytvářejí lidé s duševní poruchou nebo jinak společensky marginalizovaní.
Dargerovo dílo je zajímavé právě kvůli jeho náboženským motivům, kvůli tomu, že je nahlédnutím do jeho vnitřního, tajného světa, v němž vedl téměř věčný boj mezi dobrem a zlem. Darger vykreslil sám sebe jako jednu z postav glandecko-angelinské války a jeho duchovní krize měla v odraz v kolísání loajality jeho postavy mezi dvěma válčícími stranami. Zdá se, že sám nedokázal zcela rozlišovat mezi světem, který zobrazil ve svém příběhu, a skutečným světem kolem sebe. Jelikož psal (a kreslil/maloval) své opus magnum značnou část svého života a ve svém díle odrážel i svůj vlastní duchovní vývoj, nemůžeme o jeho životě a díle pojednat odděleně: jsou natolik propleteny, že vyžadují společné pojednání.
Dargerovo mládí
Darger se narodil v Chicagu 12. dubna 1892 Henrymu Dargerovi staršímu a Rose Fullmanové. Jeho matka zemřela, když mu byly čtyři roky, a to krátce po porodu jeho mladší sestry, kterou pak jeho otec musel dát na adopci. Darger starší byl již pokročilého věku a brzy se nedokázal sám postarat ani o samotného mladého Henryho. V roce 1900 byl Darger starší odveden do římskokatolického starobince St. Augustine’s Home for the Aged a mladý Henry zase do Mission of Our Lady of Mercy, tj. římskokatolického sirotčince. Jelikož jeho otec ho již v útlém věku naučil číst a Henry se ve všeobecnosti projevoval jako inteligentní dítě, v základní škole ho zařadili okamžitě do třetího ročníku.
Dráha nadějného studenta se však záhy obrátila k horšímu. Jeho životopisci se rozcházejí v tom, co bylo přesnou příčinou tohoto obratu – uvádí se projevy Tourettova syndromu, drzost vůči učitelům, agresivní chování vůči spolužákům, jakož i masturbace, případně kombinace těchto záminek – mladý Henry však byl pro „špatné chování“ přeřazen přímo do Illinois Asylum for Feeble-Minded Children neboli „Illinoiského ústavu pro slabomyslné děti“. Je velice sporné, zda toto radikální opatření bylo skutečné nezbytné: mladý Henry však byl v kruhu spolužáků outsiderem a neměl žádnou blízkou rodinu, která by se jej mohla zastat a rozhodnutí zvrátit. Z nadějného studenta se tak v očích jeho opatřovatelů stalo psychicky nenapravitelně poškozené dítě nehodné dalšího vzdělání.
Život v ústavu pro slabomyslné děti se vyznačoval přísným režimem; děti byly využívány pro manuální práci na hospodářských pozemcích patřících ústavu. Třikrát se pokusil o útěk: při posledním pokusu v roce 1909 se dostal ke své křestní matce v Chicagu, která se ho ujala a tím zabránila tomu, aby se do ústavu musel vrátit. Se svým otcem se však už nikdy nesetkal, neboť ten zemřel v roce 1908.
Začátek práce na „V Zemích Neskutečna“
S pomocí křestní matky si Darger našel zaměstnání jako uklízeč a pomocná síla v jisté chicagské nemocnici. Od své křestní matky se pak brzy odstěhoval. Podobné jednoduché pozice pak střídal až do roku 1963, kdy odešel do důchodu. Své bydliště po svém odchodu od křestní matky změnil pouze jednou, v roce 1930, kdy se přestěhoval z malého do ještě menšího jednopokojového a pronajatého bytu, v němž pak žil až do svého převezení do starobince krátce před svou smrtí.
Darger začal pracovat na příběhu o Vivianových děvčatech v Zemích Neskutečna již někdy mezi lety 1909–1911. Byl zjevně traumatizován svým nešťastným dětstvím a to, co nejvíce nesnášel, bylo týrání malých dětí. Ve svém příběhu vypraví o fiktivní obrovské planetě, kolem které naše planeta Země obíhá jako měsíc. Na této planetě existují dvě země, křesťanská (převážně katolická) Angelinie a bezbožná Glandelinie. Druhá zmiňovaná z těchto zemí se vyznačuje brutálním zotročováním a týráním dětí. Později mezi těmito zeměmi vypukne otevřený konflikt v důsledku povstání dětských otroků v Glandelinii. Darger vedle Vivianových děvčat zobrazil jako jednoho z protagonistů příběhu sebe sama coby angelinského generála; naopak, nejvyšším generálem Glandelinie byl jistý John Manley, jenž byl pravděpodobně klukem, s nímž Darger navštěvoval školu a jímž byl šikanován.
Jak jsme již zmínili, Dargerova malířská technika spočívala především v překreslování dětí a jiných postav z ilustrací v novinách a magazínech, které vyhrabával ze smetí. Tyto postavy pak aranžoval do výpravných scén: hodnotí se, že měl na toto aranžování velký talent. Jeho válečné scény obecně vykazují podobnost se způsobem válčení typickým pro americkou občanskou válku (jezdectvo, bajonety, artilérie, podobně uniformovaní vojáci na obou stranách apod. – pravděpodobně byl inspirován filmem The Birth of a Nation z roku 1915), ale i s událostmi katolických dějin: je zde patrná souvislost mezi hrdinskými dětskými oběťmi války a ranokřesťanskými mučedníky. Kritik umění Michael Moon tvrdí, že Dargerovy obrazy umučených dětí mají základ v katolické ikonografii a tehdejších církevních ilustrovaných knihách pro děti, které někdy velice graficky vyobrazovaly umučené ženy a děvčata.
Eliška Paroubková a duchovní krize
V roce 1911 Chicagem otřásl únos a vražda čtyřleté dívky jménem Elsie Paroubek (čili Elišky Paroubkové – dcery českých přistěhovalců), kterou její (nikdy neodhalený) vrah chladnokrevně uškrtil; jejího pohřbu se zúčastnilo kolem 2500 lidí. Dopad této události na Dargera byl dalekosáhlý a v konečnému důsledku se stal příčinou jeho duchovní krize.
Henry Darger uchovával Eliškinu fotografii vystřiženou z novin, avšak jednoho dne se tato fotografie ztratila a nemohl ji najít. Podle jeho biografie mu byla fotografie Elišky Paroubkové ukradena spolu s několika dalšími osobními věcmi, které si jednou vzal s sebou do práce. Ztráta fotografie pro něj byla obrovskou tragédií, poněvadž ji nestihl překreslit, a jelikož si nepamatoval datum, kdy se Eliškina fotografie objevila v novinách, nedokázal ji najít ani v městské knihovně. Darger tvrdí, že zhruba v této době mu byl ukraden (nebo možná ztratil) raný rukopis příběhu o Vivianových děvčatech. V nové a dochované verzi příběhu tedy obsadil Elišku (kterou překresloval po vzoru fotografií jiných děvčat) do role Annie Aronburgové, která vedla první vzpouru dětských otroků. Jak Darger píše ve svém rozsáhlém románu, „vražda vůdkyně vzpurných dětských otroků Annie Aronburgové […] byla tím nejhanebnějším činem vlády Glandelinie“ a stala se příčinou války. V čele vojsk Angelinie stálo sedmero mladých dívek a sester, ústřední Vivianova děvčata, jakož i již zmiňovaný „generál ze vzdálené země známé jako Spojené státy americké“, samotný Henry Darger.
Darger však pořád lpěl na fotografii Elišky Paroubkové. Jelikož ji stále nedokázal najít, zřídil si ve svém bytě malý oltář zasvěcený právě jí, kde pronášel novénu[2] za účelem navrácení ztracené fotografie. Žádné modlitby však nepomáhaly, což vážně otřáslo Dargerovou vírou. Darger pak začal vyhrožovat Bohu, že pokud mu fotku Elišky nevrátí, nechá Glandeliňany zvítězit v několika bitvách: možná je nechá vyhrát i celou válku. Ve svém hněvu se přestal účastnit mše a nakonec jeho postava v knize, na níž pracoval každý den, přešla na stranu bezbožných Glandeliňanů.
USA v dubnu 1917 vstupují do první světové války. Darger se musí hlásit do vojenské služby a je odveden do výcvikového tábora v Texasu. Byla to pro něj nešťastná událost: později se vyslovil, že ačkoli by se mu vojenský život za jiných okolností mohl docela líbit, musel opustit mnoho věcí v Chicagu, které miloval, což mu trhalo srdce. Na frontu nasazen nebyl z důvodu své krátkozrakosti, kterou, jak později doznal, trochu zveličil.
Zkušenost z vojenského tábora mu zajisté pomohla v jeho tvorbě, v níž pokračoval i po své ztrátě víry. Tato fáze jeho díla se považuje za nejtemnější. Jedna citace z jeho díla, opisující masakry dětí, zní: „Desetileté, devítileté, osmileté a ještě mladší dívky byly […] svázány nahé a rozpárány mačetami. Děti byly nuceny spolknout nasolená srdce jiných mrtvých dětí. Pak jim vyřezali jazyky.“
Navzdory tomu, že Darger zuřil na Boha, pořád toužil po adopci dítěte. Pořád žádal římskokatolické sirotčince o přidělení dítěte, ale neúspěšně. Později s Williamem Schloederem, jediným přítelem, s nímž trávil čas, plánoval založení občanského sdružení na ochranu týraných dětí a na jejich přidělení do nových rodin. Ačkoli z tohoto občanského sdružení nakonec nic nebylo a odpověď na otázku, zda Darger někdy nějakému týranému dítěti nějak reálně pomohl, je vzhledem k jeho podivínství a nedůvěře, kterou musel vyvolávat, velice sporná – zdá se však, že touha pomáhat dětem byla vždy jeho silnější motivací a nikdy jí nic neotřáslo, na rozdíl od jeho silně otřesené víry v Boha. Je jasné, že chtěl, aby neštěstí, které v mládí zakusil, nemusel zakusit nikdo jiný. Z jeho deníku vyplývalo, že chtěl své dětství zažít ještě jednou a lépe,[3] tak, že bude někým skutečně milován, a chtěl tento pocit darovat někomu jinému, svému vlastnímu dítěti. To, že si žádné dítě nemohl adoptovat, rovněž kladl za vinu Bohu. Když se šance na adoptování dítěte ukazovala jako nulová, zvažoval, že skutečně naplní svou hrozbu, a sice že ve svém fantazijním světě nechá křesťanskou říši prohrát válku.
Dokončení práce na „V Zemích Neskutečna“
Jednoho dne se však Darger náhle usmířil s Bohem. Ve svém deníku uvedl, že si přečetl komiks o muži, jenž za své hříchy šel po smrti do pekla, což jej natolik vyděsilo, že vrátil do náruče církve. Ztrátu Eliškiny fotografie vykládal jako způsob, jímž Bůh zkoušel jeho víru. To, že mu nebylo dovoleno adoptovat si dítě, vykládal jako zase další zkoušku. Jeho postava v příběhu se také odvrátila od bezbožných Glandeliňanů a vrátila se ke křesťanským Angeliňanům.
Brzy poté se příběh završil. Části příběhu nebyly očíslovány a jejich chronologie není zcela jasná, což však Darger patrně nepovažoval za problém. Je zajímavé, že Darger napsal dva konce pro svůj patnácti tisíc stranový román: každý na jednu stranu téhož závěrečného listu. V prvním konci zvítězí Angeliňané a Vivianova děvčata – v druhém zvítězí vojska Glandeliňanů a John Manley se stane vládcem planety. Považuji to za způsob, jímž Darger, ač velice nepřímo, překročil dualitu explicitní v jeho díle; byl to vskutku mystický moment, jenž, zdá se, byl nezbytným vyústěním skryté vnitřní logiky příběhu.
Není jasné, kdy přesně Darger dokončil své opus magnum, ale mohlo to být v polovině třicátých let.
Pozdější tvorba a smrt
Po dokončení románu V Zemích Neskutečna napsal Darger další 10 000 stranový román s názvem Crazy House: Further Adventures of the Vivian Girls in Chicago (Bláznivý dům: Další dobrodružství Vivianových děvčat v Chicagu), ačkoli tento obsahoval mnohem méně ilustrací. Příběh se z chronologického hlediska odehrává paralelně s předchozím románem (tj. ještě před „rozdvojeným koncem“) a děvčata (opět spolu s Dargerem) se v tomto románu dostanou do Chicaga, kde řeší záhadu strašidelného domu, v němž jsou vražděny malé děti. Zjistí, že v domě se zabydleli zlí duchové, které se pokoušejí vyhnat tím, že v každé místnosti domu vykonají exorcismus a mši svatou. Tento plán však opakovaně selhává a román končí uprostřed děje, když se děvčatům podaří zachránit Dargera ze strašidelného domu.
Když Darger v roce 1963 odešel na důchod, začal si vést zápisník o počasí s názvem Book of weather reports on temperatures, fair cloudy to clear skies, snow, rain, or summer storms, and winter snows, and big blizzards, also the “low“ tempertures [sic] of severe cold waves, and hot spells of summer, v němž srovnával předpovědi počasí se skutečně nastanuvším počasím. Chtěl tím vyvrátit schopnost člověka „předpovědět“ počasí, poněvadž samotnou snahu o tuto předpověď považoval za bezbožný čin lidské pýchy, jelikož počasí (snad podle jakéhosi biblického citátu) bude vždy nejisté.
V roce 1968 začal psát autobiografii s názvem The History of my Life, v níž se opět, tentokrát zcela explicitně, pokusil vypořádat se svým dětstvím. Kniha má osm svazků a přes 4672 stran, přičemž pouze prvních 206 se týká Dargerova života – zbytek je fantazijní příběh o tornádu, kterého byl Darger v roce 1908 svědkem a které ve svém příběhu pojmenoval jako Sweetie Pie („Sladičký Koláček“).
Darger se v roce 1973 stal bezvládný (dokonce přestal poznávat své sousedy) a musel se přestěhovat do starobince St. Augustine’s Home for the Aged – téhož, v němž dožil jeho otec. Jelikož si nedokázal sám vyklidit byt, rodina jeho pronajímatelů a sousedů ho musela vyklidit za něj. Právě tehdy objevily Dargerovo rozsáhlé a nádherné dílo. Když ho pak šli navštívit a s komplimenty ho informovali o objevení jeho díla, Darger se podivil, potěšil se komplimentům, ale řekl, že „teď je už pozdě“. Není jasné, co tím chtěl říct, a víc k tomu už neřekl.[4] Brzy nato zemřel, konkrétně 13. dubna, den po svých jednaosmdesátých narozeninách.
Jeho sousedé následně prodali nebo darovali Dargerovo dílo muzeím. Jeho dílo vyvolalo nadšení mezi kritiky umění, ale i obvinění z toho, že by byl pedofilem a vrahem dětí, v důsledku zjevného nepochopení jeho díla a prominentnímu postavení dětí v něm, jakož i četnosti vyobrazovaných masakrů dětí. Původní rukopisy jeho děl jsou dnes uchovávány ve speciálních krytech, poněvadž byly vytvořeny z laciných materiálů, takže jsou velice náchylné k rozkladu.
Svět dodnes pamatuje na Dargera jako na hrdinského umělce, který pouze pracuje na svém díle a nedbá o to, co si o něm lidé budou myslet.
Naše interpretace
Dětská nevinnost byla v Dargerových očích to, co je nejblíže Bohu – zničení této nevinnosti, ublížení dítěti, zase tím největším hříchem. Je proto zcela paradoxní, že bezprostředně po jeho smrti a proslavení jeho díla přišla vlna hysterických reakcí, považujících Dargera za pedofila a vraha dětí.[5] Koncem svého života do svého deníku napsal, že nikdy nezažil pořádné Vánoce, ale že se se svým utrpením a strádáním smířil.
Darger přitom v čase své vrcholící víry, tj. na začátku a konci své práce na V Zemích Neskutečna, žil jako světec – respektive žil alespoň tak svatě, jak římskokatolický uklízeč v Chicagu mohl žít: například se několikrát denně účastnil mše a vroucně se modlil i doma. Někteří dnes tuto jeho pobožnost interpretují tak, že považoval za potřebné uvést se do duchovního stavu naprosté čistoty, kterou domněle dosahoval několikanásobnou účastí na svatém přijímání v řadě, jinak by nebyl hoden psát o Vivianových děvčatech.
Když psal o vzpouře dětí proti bezbožným Glandeliňanům, vždy dával přednost zobrazování děvčat. Jeho spisy zachycují jeho názor, že „dívky jsou mnohem odvážnější než kluci“, a proto právě je postavil do popředí svého příběhu. Darger kreslil děvčata oblečená i nahá: když je kreslil nahá, kreslil je buď zcela bez pohlavních orgánů, nebo… s penisy.
Dodnes není jasné, proč Darger kreslil dívky stejně jako kluky, tedy s penisy – ve svém díle tuto kuriozitu podle všeho žádným způsobem neadresuje. Někteří teoretikové umění, kteří asi vědomě či nevědomě promítají své předsudky do cizí tvorby, považují Dargera na základě „dívek s penisy“ za homosexuála nebo skrytého transvestitu, což ovšem považujeme za velice tendenční interpretaci. Další se pokoušejí vyložit tuto prapodivnost na základě teze, že ve skutečnosti jenom muži mohou „válčit“, a proto Dargerovy dívky musejí být také „muži“, tj. musejí mít mužské pohlavní orgány. Nejvíce pravděpodobná se však zdá ta interpretace, že Darger prostě neměl ponětí o anatomii ženského těla, nikdy neviděl žádnou nahou ženou, a tudíž si myslel, že jejich pohlavní ústrojenství je stejné jako u mužů.
Je až dojímavé, že Darger tedy mohl být ušetřen poznání, že mladé dívky mohou podstoupit událost tak strašnou, jako je znásilnění, respektive že děti mohou být sexuálně zneužívány dospělými, jimž jsou svěřeny.
Závěr
Ačkoli bylo publikováno již několik knih o Dargerovi, Dargerovo dílo dosud v úplnosti nebylo a pravděpodobně tak brzy ani nebude publikované. Ani ti největší odborníci na Dargera prý dosud nepřečetli jeho knihy celé. Učinit něco takového by byl heroický čin a zabral by snad i několik let vytrvalé snahy.
Darger byl do sebe uzavřený podivín, ale jeho dílo žije dosud. Vyšlo o něm několik knih a několik dokumentárních filmů.[6] Jeho láska k dětem pohne srdce téměř každého, kdo se o něm a jeho nešťastném osudu dozví; jeho dílo mapuje boj mezi dobrem a zlem, jeho osobní kolísání mezi jedným a druhým, což také nakonec vyústilo do neduálního konce 15 145-stranové knihy, kterou pravděpodobně ani nebylo možné ukončit jinak. Je však jasné, že Dargerovo srdce bylo vždy na straně dětí.
Jestliže se Vám tato esej líbila, můžete autora podpořit koupí některé z jeho knih:
[1] Tj., zjednodušeně, „Dárgr“, nikoli „Dardžr“.
[2] Novéna (z latinského novem – devět) je modlitba pronášená devět po sobě následujících dní (nebo též týdnů), obvykle za konkrétním účelem a často podle modlitební knížky nebo s růžencem. Devítidenní trvání je odvozeno z novozákonní události, kdy se po nanebevstoupení Ježíše Krista apoštolové podle tradice společně modlili (Skutky apoštolů, I, 14) devět dní a následně na ně o letnicích sestoupil Duch svatý – svatodušní novéna. (Tuto definici jsem nehanebně převzal z Wikipedie.)
[3] Své strádání v mládí si ve vyšším věku kompenzoval tak, že se svým přítelem Williamem Schloederem pravidelně navštěvoval lunaparky.
[4] Podle jiné verze pak ale prý ještě řekl: „Nechte si to. Nebo to všechno vyhoďte.“
[5] Existuje „konspirační teorie“, že Darger byl oním nikdy nevypátraným vrahem Elišky Paroubkové a jeho motivací bylo prý to, že Eliška byla dcerou věhlasných bezbožných volnomyšlenkářů. Zdá se to být samozřejmě nesmysl: navíc je neuvěřitelné, aby Darger, který dokázal podrobně analyzovat svůj život, ať už v symbolickém či explicitním jazyce, na ploše tisíců stran, by ve svých denících dokázal o tak těžkém hříchu pomlčet.
[6] Viz (1) https://www.youtube.com/watch?v=sRlvDKcDvsI
(2) https://www.youtube.com/watch?v=vjCS_u3Sgpg