Projekt Zlaté thelémy

(Poznámka: Zde zpřístupněný text je čtvrtým dodatkem ke knize Sebastiána Jahiče s názvem Theléma Aleistera Crowleyho. Text byl redakčně přepracován do podoby samostatné eseje.)

Theléma si vysloužila pozornost ze strany mystické školy integrálního tradicionalismu již za Crowleyho života. Vůdčí představitelé této školy (René Guénon a Julius Evola) nejednou reflektovali Crowleyho existenci a učení.[1] Sám Crowley se opakovaně, pokud vím, stroze a negativně vyjadřoval ke Guénonovi, jejž označil za „užvaněnou opici“.[2] Není mi známo, že by Evolovu existenci někdy vzal na vědomí. Naopak, Evola cítil vůči Crowleymu jistou míru respektu.[3] Guénonův postoj ke Crowleymu byl zcela negativní a považoval ho za zdroj „protitradičních vlivů“.[4]

Krátká rekapitulace pro neznalé: Škola integrálního tradicionalismu je esoterickou školou považující za původ všech ortodoxních náboženství světa jednu a tutéž primordiální tradici. Různá náboženství odrážejí tuto tradici nejen různými způsoby, ale i v různé míře: ve všeobecnosti platí, že čím je náboženství heterodoxnější, čím více je otevřené změnám, čím pevnější má kořeny v nějaké herezi, tím méně tradiční a tedy duchovně platné je.[5] Jedním z jejích hlavních postulátů je, že aby iniciace byla platná, musí pocházet „z tradice“, tj. musí být obřadně odevzdána existující autoritou, která rovněž odvádí svou vlastní iniciaci z ještě staršího zdroje atd., až po samotnou primordiální tradici, jež byla na Zemi v dávnověku snesena z vyšších světů. Ačkoli se jedná o autentickou esoterickou školu, její dva zmiňovaní popřední představitelé prosluli i svými reakčními politickými postoji,[6] které právě díky integrálnímu tradicionalismu dokázali opřít o metafyzické postuláty.

Ačkoli theléma se někdy vnímá jako hédonistická nauka pro dekadentní zpustlíky, je na ní mnoho, co přitahuje i opačně polarizované (nikoli vášnivě rozpustilé, nýbrž vášnivě bojovné) jednotlivce – zmiňme solárně-martickou prezentaci thelémy, nietzscheanismus, oslavu války (symbolické) a mužnosti ve druhé a třetí kapitole Liber AL, důraz na disciplínu a sebeovládání při iniciaci atd. Obzvlášť v posledních letech se setkáváme s mnohými pokusy o kombinaci thelémy s integrálním tradicionalismem – tradicionalismus poskytuje pevný etický základ a jakýsi širší konzervativní interpretační kód různých náboženství, zatímco theléma poskytuje praktický systém iniciace, tj. cosi, co integrální tradicionalismus nikdy nerozvinul, odkazuje své následovníky k hledání iniciace v již existujících duchovních školách vycházejících ze světových náboženství.

Není třeba zdůrazňovat, že theléma i tradicionalismus se ve velké míře opírají jak o západní esoterismus, tak i o védskou metafyziku, takže jsou ve velké míře kompatibilní. Dokonce i Crowleyho „konzervativně revoluční“ postoje se v nemalé míře překrývají s reakcionářstvím tradicionalistické školy, ačkoli zde dochází k napětí vyvolávanému Crowleyho libertinismem a jeho nekompromisními protikřesťanskými postoji. Proto je jasné, že „tradicionalistická theléma“ musí nutně být alespoň jemně odlišná od čistě „crowleyovské thelémy“ (a také musí být snad až protikladná grantovské „týfónské thelémě“). V tomto dodatku se pokusím nastínit vztah thelémy a tradicionalismu a následně se pokusím načrtnout možnosti „tradicionalistické“, tj. Zlaté thelémy.

Theléma a tradicionalismus

Evola během svého života několikrát pojednal o Crowleym, nikdy však nešel skutečně do hloubky. Příčinou jisté zdrženlivosti při jeho hodnocení je samotná skutečnost, že neměl dostatek dostupných zdrojů: mnohé Crowleyho materiály za jeho života nevyšly tiskem nebo byly přístupné pouze úzkému okruhu jeho žáků. Každopádně s Evolovými názory na nauky analogické thelémě jsem dobře obeznámen, takže mám možnost pokusit se rekonstruovat jeho hodnocení thelémy, které by pravděpodobně učinil, kdyby ji znal do hloubky.

Evola by považoval thelému za formu dionýsismu – extatické formy náboženství dosahující duchovního osvobození prostřednictvím maximálního, nelidského vytržení.[7] Jakožto metoda duchovního osvobození z lidských pout se jedná o legitimní stezku: Evola uznává, že dionýsismus skutečně dokáže vymanit individuum z pout individuality. Dosahuje tedy téhož cíle, jehož dosahuje heroismus i asketismus. Je to metoda do jisté míry elitaristická, neboť prociťování rozkoše je zde nástrojem, jímž se dosahuje osvobození, nikoli cíl sám o sobě (stejně jako je tomu v tantře). Pouze nemnozí dokážou odolat svodům vybízejícím k ponoření se do slasti a využít smyslný potenciál k duchovnímu uskutečnění. Z tohoto hlediska je vlhká stezka iniciace skutečně náročnější než suchá stezka a hrozí na ní větší nebezpečí selhání a posedlosti – a proto není vhodná pro davy.

Ačkoli „symbol Dionýsa bojujícího proti Amazonkám [které zde reprezentují odpoutané nižší prvky pokoušející se neoprávněně uzurpovat vyšší postavení] odhaluje nejvyšší ideál tohoto duchovního světa“,[8] pořád platí, že podstatou dionýsismu je „vytržení, které je současně rozpuštěním, zničením formy a skrze to vskutku i dosažením ducha, avšak za cenu zřeknutí se jeho zmocnění ve virilní podobě“.[9] Jsou-li dionýské principy aplikovány na celou civilizaci, výsledkem je „zvrácená a zženštilá maskulinní duchovnost vytvářející pasivní a promiskuitní formy extáze“.[10]

Ačkoli se tedy dionýsismus může zdát jako nástroj podkopávání a kastrace maskulinity, původně byla tato forma duchovního prožívání interpretována opačně – jako archetyp, jenž zapříčinil postupnou maskulinizaci matriarchální společnosti. Evola totiž ve svém pojednání o dionýsismu vychází z Bachofena, hlavního představitele ideje, že lidstvo počátkem starověku přešlo z fáze matriarchátu (thelémského aeonu Isidy) do patriarchátu (aeonu Osirida). V tomto chápání se Dionýsův kult chápal jako kult muže, zpočátku zženštilého, jenž však postupně zmužněl, a tím reflektoval – nebo se dokonce stal příčinou – převržení původního matriarchátu. Evola to popisuje následovně:

„Bachofen (Mutterrecht, § 111–112) rozeznával tři stadia v kultu Dionýsa, jež reprezentují tohoto boha jakožto (1) chtonickou bytost, (2) lunární entitu a (3) světlého boha asociovaného s Apollónem, ačkoli Apollónem ve smyslu slunce podmíněného proměnami a vášněmi. V tomto třetím hledisku lze Dionýsa řadit k héróům, kteří porazili Amazonky. Nejvyšší možnosti dionýského principu však nenacházíme v thrácko-helénském mýtu, nýbrž v indoárijském mýtu o sómě, nebeském a lunárním principu (Rgvéd, X, 85) navozujícím stav božské intoxikace (mada Rgvéd, IX, 92, 2) a analogickém královskému zvířeti, orlu, a rovněž i boji proti femininním démonům (Rgvéd, IV, 18, 13; IV, 27, 2).“[11]

Chce-li tedy někdo budovat „tradicionalistickou“ verzi thelémy, musí brát toto její dionýské jádro a jeho možnosti v úvahu. Osobně se shoduji s Evolou v tom, že dionýská nauka by neměla být profanována či dokonce vnucována masám (v duchu hesla „Zákon je pro všechny“). Dionýská nauka si skutečně zaslouží to, aby byla skryta před očima veřejnosti, kde její metodika vždy musí nevyhnutelně zdegenerovat do hédonismu. Neopomínejme thelémské prohlášení „Vy jste proti lidu, ó mí vyvolení!“ (AL, II:5) a též apelování na to, aby theléma byla exoterně vedena jako solární kult a její „dionýský“ mysticismus byl naukou pro zasvěcence (viz AL, III:22, kde se stanovuje, že Ra-Hoor-Khuit je exoterní „viditelný předmět uctívání“, kdežto ostatní předměty jsou „pro Šelmu a jeho Nevěstu, a pro ty, kdo obstáli v ordálii X“, tj. v záhadné, dodnes přesně neurčené esoterní zkoušce). Žel toto ustanovení se přestalo dodržovat již za Crowleyho života.[12]

V Evolově filosofii musíme vzít v úvahu enormní důraz na kategorie „solárního“ a „lunárního“. Evola tyto dvě kategorie ve značné míře rozšiřuje: první je totožná se vším, co je mužné, aktivní a úranské,[13] druhá se vším, co je ženské, pasivní a chtonické (pozemské). Evola se jednoznačně staví na stranu solárního, ale je jasné, že volba mezi solárním a lunárním není jasnou volbou buď/anebo – protože obě kategorie jsou v různé míře všudypřítomné – nýbrž je vytčením si cíle, k jehož dosažení je nutné pracovat v procesu vnitřní alchymie jak se solárními, tak i s lunárními prvky. Proto lze lunární energie využít k solárnímu růstu a solární energie k lunárnímu růstu. První možnost bude tím, co budeme hledat pro účely projektu Zlaté thelémy – „zlaté“ jakožto odrážející zlatý, tj. solární symbolismus, v kontrastu s opačně polarizovanými variacemi thelémy (částečně včetně Crowleyho thelémy), které označujeme za Stříbrné, v nichž, jak uvidíme dále, je lunární symbolismus zastoupen v míře větší, než je možné považovat za odpovídající bojovnému duchu Liber AL.

Evola vyčítá dionýsismu jeho sklony k uklouznutí od virilního ideálu a duchovna. Za nejvyšší možnost dionýsismu považuje symbol „vášnivého slunce“. Domníváme se však, že existuje model, jenž dokáže sladit Evolovy požadavky na „virilitu duchovna“ s principy Liber AL prostřednictvím několikastupňové formy iniciace. Tento zlatothelémský model je následující:

Vnějším a viditelným předmětem uctívání musí být Ra-Hoor-Khuit (v souladu s AL, III:22). Tento je vnímán jako solárně-martický. Je to exoterní kult, jehož obřad a etika je zcela v souladu s Evolovým požadavkem „virility“. Tento kult je jak pro nezasvěcence, tak i pro všechny nižší zasvěcence odpovídající tomu, co je v rámci systému A∴A∴ známo jako vnější kolej G∴D∴. Solární interpretace Zákona je tím, co je vhodné „pro davy“ a pro širokou veřejnost.

Budeme vycházet z předpokladu, že nabytí stupně menšího adepta odpovídá oné ordálii X (v souladu s Eshelmanovým názorem na tuto věc, zmiňovaným na konci 6.7 podkapitoly mé Thelémy Aleistera Crowleyho). Uchazeč tímto vstupuje do mesoterní fáze zasvěcení a začíná se obracet i k dalším „předmětům uctívání“. Solarita Ra-Hoor-Khuita je zde doplněna formulí Růžového kříže, R∴C∴. Zde bych chtěl zdůraznit, že solárně-martický předvoj značně odlišného (dionýského) vnitřního obsahu není jakýmsi „pokrytectvím“ a vnitřní obsah nepopírá vnější formu uctívání: naopak, vnitřní formule jsou chráněny před „profanací“ a tím, aby si nekvalifikovaní jednotlivci jejich aplikováním přivodili vlastní zkázu. Je pochopitelné, že při iniciačním pohybu „dovnitř“ v rámci vyrovnání duality musí docházet k jisté negaci toho, co je vně – toto tvrzení platí pro všechny formy iniciace. Proto je solární kult ustanoven vně, aby poskytoval stabilitu potřebnou pro všechny, i ty, kdo nedosáhnou vyšších stupňů zasvěcení.[14]

Exoterní theléma musí být nutně solární. Od zasvěcení na stupeň zelatora (člověk Země) se uchazeč dostává do sféry Luny, přičemž tyto energie si podrobuje a nenechává se jimi ovládat. Díky tomuto přístupu by měl nabýt duchovního rozpoložení, díky kterému dokáže později odolat „hédonistickému pokušení“ vnitřních, dionýských obřadů, kde bude skutečně „proměňovat jed v lék“ a dosahovat osvobození prostřednictvím vášní. S těmito obřady začíná pracovat v rámci svého studia Růžového kříže (stupeň Milence). I zde se však řídí vnitřní solaritou a disciplínou.

K zapření této solarity, dočasnému, ale úplnému uvolnění dochází pouze jednou, a sice před překročením abyssu (zdůrazňuji, o jak vysoký stupeň iniciace, dosažitelný pouze málokým, se jedná!), kdy uchazeč poklekne před Babalon, vylije svou „krev“ do poháru jejího smilstva, aby následně v abyssu překonal Choronzona, jenž by paradoxně použil jakékoli uchazečovo lpění na solaritě proti němu. Krok „zapření solárna“ je nutný k negaci všeho, co bylo pod abyssem platné, aby bylo možné dosáhnout neduální oblasti nad abyssem. Uchazeč ještě nějaký čas skutečně bude vnitřně „lunární“, a to jak na stupni dítěte abyssu, tak i na stupni Pána chrámu (první podstupeň Poustevníka), jenž odpovídá sefiře Bina. Zde je vnitřně lunárním proto, aby přijímal nadabyssální vlivy, které jako Pán chrámu odevzdává pod abyss (Pán chrámu je ve vztahu k vyňatému adeptovi, stejně jako je ve vztahu ke všem nižším stupňům, pořád čímsi „solárním“, stejně jako každý vyšší stupeň v hierarchii je „solární“, poněvadž je „aktivní“). Své vnitřní maskulinity každopádně opětovně nabývá na stupni Maguse (dosáhne-li ho), kdy formuluje svůj vlastní logos. Nakonec na stupni Ipsissima dochází k vyrovnání všech kategorií, solárních i lunárních, a uchazeč splývající se svým andělem se vskutku stává oním platónským hermafroditem „se čtyřma nohama, čtyřmi pažemi, dvěma hlavami a dvěma pohlavími“.

Zhruba takto vypadá projekt Zlaté thelémy – solarita jako základní princip, vně absolutní, uvnitř kombinující solární a lunární energie za účelem duchovního vzestupu, vykonávající jednu nezbytnou negaci spočívající ve vyvýšení lunárního, čímž dosahuje zasvěcenecké neduality. Upozorňuji, že toto není totéž, co Evola označuje za „kněžský guelfismus“, tedy uspořádání ve formě jakési „solární duchovní zbroje“ chránící „lunární jádro“.[15] Každý adept, jenž v systému Zlaté thelémy pracuje s lunárními energiemi a dionýskými praktikami, nejdříve prošel solárním výcvikem a dbá na další dodržování solárního výcviku na nižších stupních a na to, aby nedošlo k uplatňování dionýských praktik jinde než na mesoterické koleji R∴C∴ a esoterické A∴A∴, kde jsou vykonávány pouze pro duchovní účely. Jádro tudíž není „lunární“, nýbrž „hermafrodické“, neduální, a jeho představitelé se sem dostali výlučně solární stezkou. Lunárnost je princip, jenž se v čisté podobě v rámci systému Zlaté thelémy neuplatňuje, ačkoli se uznává jeho platnost a potenciální nedémoničnost v rámci jiných systémů. Je proto na pováženou, zdali by systém Zlaté thelémy neměl umožňovat iniciaci pouze mužům, podobně jako starověký mithraismus.[16]

Zlatá a Stříbrná theléma

Ustanovili jsme tedy základní principy Zlaté thelémy a její iniciace, a to coby pojetí thelémy, které je v souladu s principy (především evolovského) integrálního tradicionalismu. Proti ní stavíme původní pojetí (staršího) Crowleyho, libertinskou Stříbrnou thelému, která podle našeho názoru nedostatečně uskutečnila solárně-martické postuláty Knihy Zákona. Zkoumejme teď Stříbrnou thelému z hlediska Zlaté thelémy, což nám umožní přesněji definovat a ujasnit kontury druhé zmiňované.

Z hlediska Zlaté thelémy a integrálního tradicionalismu je na Crowleyho thelémě mnoho toho, co se vyznačuje „lunárním symbolismem“. Zaprvé zde máme „předsudek evolucionismu“, s nímž se setkáváme v Crowleyho díle, tedy opírání se o postuláty darwinismu. Toto je z hlediska tradicionalismu vnímáno jako negativní, poněvadž to postuluje vývoj od nerozvinutého k rozvinutému, od nedokonalého k dokonalému a od nižšího k vyššímu („předsudek pokroku“). Tradicionalismus naopak staví na opačném principu, involucionismu, sestupu od dokonalého k nedokonalému, od božského k lidskému. To, oč jde, je postulování toho, co je „původním“, a tedy i absolutním stavem. Tradicionalismus nás přesvědčuje, že na počátku byl duch a hmota vznikla z ducha: evolucionismus nás navádí k opačnému výkladu. V Crowleyho díle se prvky duchovního involucionismu a biologického evolucionismu míchají.[17]

Nejracionálnější je samozřejmě oddělit biologicko-materiální rovinu od duchovní, první přiznat evolucionismus a druhé involucionismus. Toto však Crowley nikdy explicitně neučinil a ve svém díle míchal evoluční a involuční teze. To nakonec mělo své logické důsledky ve zrození týfónské thelémy, otevřeně pracující se zvířecími „atavismy“ v člověku a vůbec s takovými energiemi, které jsou z hlediska tradicionalismu zvířecí, podlidské a nezřídka klifotické. Práce s nižšími (infernálními) a negativními energiemi může mít iniciační potenciál i pro tradicionalisty, avšak v týfónské thelémě jsou tyto energie vnímány jako „evoluční předchůdci člověka“, a tedy jsou i „ontologicky původnější“, „pravější“ – přesně tak, jak to předvídal tradicionalismus – pročež vidíme, že adept týfónské thelémy je implicitně vybízen k tomu, aby se s „předlidskými energiemi“ ztotožňoval. Zlatá theléma proto v duchovních otázkách vylučuje jakékoli vyvozování vyššího z nižšího a evolucionismus uznává za platný pouze v čiré biologii.

Dále by Evola vytkl Crowleyho thelémě důraz na rovnodennosti místo slunovratů. Abychom však porozuměli této výtce, musíme nejdřív krátce pojednat o Evolově chápání polární symboliky a posloupnosti věků.

Evola věřil (asi víceméně doslovně) v to, že nynější lidstvo obývající severní polokouli prošlo posloupností čtyř věků. První věk byl zlatý, hyperborejský. Civilizační centrum sídlilo v bájné Hyperboreji, nacházející se v oblasti dnešního severního pólu. Druhý věk, jenž přišel po zničení (a zamrznutí) Hyperboreje (ekvivalent biblické potopy), byl stříbrný a atlantský, poněvadž jeho centrum existovalo v bájné Atlantidě ležící kdesi v Atlantickém oceánu. Poté i Atlantida byla zničena, celosvětová civilizace se rozpadla na jednotlivé kolonie Atlantidy (ekvivalent biblického mýtu o Babylónské věži a zmatení jazyků; integrální tradicionalisté takto vysvětlují jisté podobnosti starověké egyptské a peruánské kultury) a nadešel bronzový věk. Každý další věk se vyznačuje silnější „materializací“ člověka. Na konci bronzového věku dochází k dočasnému obnovení zlatého věku, kdy bohové kráčejí po Zemi vedle lidí. Poté se existence sesunula do železného věku, jenž se překrývá s počátkem zaznamenaných dějin raného starověku. V železném věku podle tohoto modelu žijeme dodnes a pokračující „materializace“ lidstva se s příchodem moderny pořád zintenzivňuje.

A teď k otázce slunovratů a rovnodenností:

„Místa, kde se slaví slunovrat, jsou z abstraktního hlediska ve spojení s ‚polárním‘ symbolismem (vertikální osou táhnoucí se ze severu na jih), zatímco symbolismus rovnodenností se pojí s horizontální orientací (východ – západ). Výskyt jednoho či druhého symbolismu v dané civilizaci nám umožňuje určit, zda náleží k hyperborejskému, či k atlantskému cyklu. […] V návaznosti na polární symbolismus slunovratů na jedné straně a východně-západní atlantský symbolismus rovnodenností na druhé straně si myslím, že bude zajímavé zvážit význam jistých s rovnodenností se pojících slavností, s nimiž se setkáváme u jižních civilizací […]. Když dojde k rovnodennosti, zdá se, že slunce uniklo ze své dráhy a vymanilo se za svého zákona, aby se ztratilo v neomezeném; v tomto čase se slunce nachází na svém ‚antipolárním‘ a ‚antiolympském‘ [= antiúranském, antivirilním] vrcholu. Tato tendence k úniku a eskapismu odpovídá patosu promiskuitních slavností, jež některé národy slavily v čase jarní rovnodennosti ve jménu Velké Matky; tyto slavnosti se někdy spojovaly s mýtem o ‚kastraci‘ jejího solárního syna a milence.“[18]

Může se zdát, že theléma skutečně klade důraz na rovnodennosti, nikoli na slunovraty. To je však spíše crowleyovský než nutně thelémský fenomén. Nezapomeňme, že theléma počítá počátek Nového aeonu od Rovnodennosti bohů, která nastala 20. března 1904. Fenomén Rovnodennosti bohů naznačuje, že vedle „rovnodenností“ bude Nový aeon mít i své „slunovraty“. Jelikož aeon Hora se pouze začal a má už svou jarní rovnodennost za sebou, můžeme se domnívat, že dříve nebo později nastane i letní slunovrat. Zde vzniká prostor pro předběžnou aplikaci symbolismu Zlaté thelémy.

Existuje ještě jeden důvod, proč Evola vyzdvihoval symbolismus slunovratů nad symbolismus rovnodenností. Slunovraty symbolizují polarizované energie, rovnodennosti rovnováhu, či dokonce jisté míchání energií. Slunovraty symbolizují vyhraněnou pohlavnost,[19] rovnodennosti crowleyovskou vnitřní hermafrodičnost, ale na nižší úrovni i profanovanou ztrátu fixace na své pohlaví. Slunovraty nejsou nutně dualistické, poněvadž se vzájemně vyrovnávají (nedosahují jednoty spojením protikladů uvnitř, v subjektu, nýbrž navenek, spojením subjektu s protikladným objektem). Jasná polarizace je ve skutečnosti příznakem jistého řádu, hermafroditismus naopak umožňuje „obcování každého s každým“[20] a je tedy příznakem chaosu. Rovnováha rovnodenností je rovnováhou stezky lamed, tj. rovnováhou vyváženou – někdo by možná řekl, že až utlumenou – rovnováha slunovratů je rovnováhou stezky tet, tedy rovnováhou, jež tryská energií na všechny strany.[21]

Vraťme se k symbolismu zlaté Hyperboreje a stříbrné Atlantidy. Nejsem si vědom žádné zmínky Hyperboreje v Crowleyho díle. Naopak, odkazy na Atlantidu a lunární (stříbrný) symbolismus v jeho díle nacházíme.[22] Tento symbolismus nenacházíme ani tak v samotných Svatých knihách thelémských, pročež ho můžeme považovat za cosi, co se na thelému bytostně neváže. Nejvíc se s ním setkáváme v případě symbolismu řádu A∴A∴ a jeho názvu, jenž znamená „Stříbrná hvězda“, ale také se jistý čas myslelo, že znamená Adepts of Atlantis nebo Atlantean Adepts, tj. Atlantští adepti.[23] Je to náhoda, avšak symbolická.

Prozkoumejme symbolismus Atlantidy a Hyperboreje blíže. Alexandr Dugin, ruský autor částečně vycházející ze školy integrálního tradicionalismu, tento symbolismus prohlubuje a přenáší do současnosti: ztotožňuje Atlantidu s archetypem námořních, thalassokratických, „rozpouštějících“ společností, zatímco Hyperboreu ztotožňuje s archetypem pevninských, telurokratických, „upevňujících“ společností. Atlantida je podle něj lunární, chtonická a liberálně-revoluční, Hyperborea je solární, úranská a konzervativně-reakční.[24] Tento symbolismus je v Crowleyho osobním případě umocněn tím, že byl narozen právě v den 383. výročí objevení Ameriky Kolumbem, na co sám poukazuje, ačkoli toto objevení nového kontinentu současně označuje za „katastrofu“.[25] Vskutku, za katastrofu označuje objevení Ameriky, thalassokratické a lunární mocnosti současnosti, i sám Dugin.[26]

Teď je otázkou, zdali může Zlatá theléma odmítnout symbolismus A∴A∴. Koneckonců přesný význam zkratky A∴A∴ nebyl Crowleym nikdy specifikován, ačkoli na tento řád nezřídka otevřeně odkazoval jako na „Řád Stříbrné hvězdy“.[27] Zde vskutku vzniká problém možného odcizení se A∴A∴. Crowley každopádně nikdy ani nenaznačil existenci nějaké jiné hvězdy, ke které by bylo možné vzhlížet[28] (Stříbrná hvězda je explicitně „Jedinou hvězdou v dohledu“). Crowley o obsahu symbolu Stříbrné hvězdy pojednával pouze zřídka: naším nejlepším vodítkem je zde Liber 370, v. 17, kde z kontextu této svaté knihy vyplývá, že tato Stříbrná hvězda je totožná s kreativním falickým absolutnem a nejzazším transcendentnem.[29] Máme-li zase interpretovat obsah symbolu Stříbrné hvězdy z jeho protikladu, uveďme, že Crowley za jediného nepřítele řádu A∴A∴ považoval černé bratry (tj. ty, kdo věří v nepominutelnost ega), jimž připisoval nemalou moc během Starého aeonu. Z tohoto důvodu se zdá nejvhodnější reinterpretovat symbolismus Stříbrné hvězdy, přičemž se bude brát v úvahu, že Crowley se nefixoval na solárně-lunární zlatě-stříbrnou dichotomii, tak jak to činí Evola; zdůrazní se totožnost Stříbrné hvězdy s transcendentním absolutnem, přičemž tato „stříbrnost“ zde nebude mít lunární a femininní konotace.

Nehledě na tuto „hvězdnou“ problematiku se Crowley profiloval nesmírně „protiguelfsky“, jak jsme již viděli při jeho výčtu gnostických svatých (4.2 podkapitola mé Thelémy Aleistera Crowleyho). Ačkoli Evola by toto hodnotil rozhodně kladně (Guénon nikoli), jeho motivací zjevně bylo protikřesťanství, nikoli hledání správné rovnováhy mezi světskou a duchovní mocí.

Z hlediska Zlaté thelémy si kritiku vyslouží Crowleyho situování se do role média (viz jeho metodu průzkumu třiceti aethyrů, jeho obdiv ke Kelleymu apod.). Proti tomuto duchovně pasivnímu rozpoložení lze vyzdvihnout evolovské „mágovské“ rozpoložení, kdy cizí vlivy jsou jednoznačně podrobeny mágově vůli. Jistou analogii tohoto postoje mezi dřívějšími thelémity nacházíme u Marcela Motty, jenž tvrdil, že thelémita prosazuje výhradně svou vůli a za tímto účelem využívá dokonce i Tajné vůdce, před nimiž se nikdy nesklání.

Jistou otázkou je „rozpuštění“ coby konečný duchovní úkon jednotlivce i Ipsissima, po němž se individualita – dokonce i makrokosmická individualita – zcela vytratí a onen král, jenž tohoto dosáhl, setrvá ve „věčné extázi“. Některým tradicionalistům se podstoupení „rozpuštění“ může zdát nepřípustné, ale musí se uznat, že tímto způsobem je teoreticky možné „přetavit“ chochmický jang v keterickou nedualitu.[30] Finální rozpuštění není pokleknutím před feminitou jako před vstupem do abyssu, nýbrž splynutím všech protikladů, oboustrannou negací prapůvodní dyády. Uznání pravoplatnosti alchymistické operace „rozpouštění“ při deindividualizujících iniciačních operacích (do stupně Mistra chrámu a teoreticky i Ipsissima) neznamená prosazování těchto operací kdekoli jinde v rámci iniciačního systému.[31] Ipsissimus navíc může oddalovat své úplné rozplynutí (nejen integrování) v těle Nuit, až dokud neusoudí, že jeho světské dílo bylo završeno.

Tuto problematiku je však nutné rozvinout a zmínit i Guénonovo velice negativní nahlížení kategorie, kterou rovněž nazývá slovem „rozpuštění“ a kterou považoval za duchovní zánik a její dosažení připisoval tzv. awlijá aš-Šajtán (Satanovým svatým).[32] V této souvislosti lze říct jen tolik, že se domníváme, že to, co Crowley a Guénon označují pojmem „rozpuštění“, není totéž – u Crowleyho se jedná o konečné rozplynutí již zcela osvobozeného jednotlivce v tom nejvyšším. Při krajním guénonovském výkladu ztotožňujícím Nuit se substancí a hmotou (respektive Nu se substancí a Nuit s hmotou, což by teoreticky bylo možné opřít o některé citace Crowleyho), a tedy potvrzujícím „satanskost“ konečné kategorie „rozpuštění“ a potažmo i celé thelémy, nacházíme cestu ven v reinterpretaci Nu v rámci Zlaté thelémy nikoli coby substance, nýbrž neduálního prazdroje (vztahovalo by se to exkluzivně ke kategorii Nu), z něhož emanuje maskulinní Had (analogie Chochmy), jenž svým hledáním vnějšího objektu vytváří Nuit (analogii Biny, substance a později na nižší úrovni i hmoty).

Teoretická přítomnost „satanských prvků“ v thelémě pořád nevylučuje možnost jejího hermeneutického přetvoření, stejně jako se z Ježíše jezdícího na oslu mohl ve středověku stát Bůh solárního náboženství.

Závěr

To jsou pouze ty nejzákladnější postřehy nezbytné k rozpracování projektu Zlaté thelémy, tj. thelémy vyvažující její dionýské aspekty prvky heroickými a solárními. Jako další bychom si mohli poznamenat potřebu méně negativního postoje ke křesťanství jakožto celku a uznání kvality tradičních (a ve velké míře předkřesťanských) prvků, jež obsahuje. Theléma bývá někdy osočována z diabolismu – z toho, že svatý anděl strážce je ve skutečnosti démonem a že překročením abyssu člověk zničí svou „nesmrtelnou duši“. Ačkoli pochybujeme o oprávněnosti těchto slov i v případě Stříbrné thelémy, projekt Zlaté thelémy a jisté přizpůsobení symboliky by mohlo takovýmto řečem učinit konec.

Zde však přicházíme k zapeklité otázce. Projekt Zlaté thelémy zůstane chesedický („racionální“), nebude-li se moct opřít o zjevení, která by byla autentická. V této chvíli se nedá říct, že by Zlatá theléma takovýmito zjeveními disponovala.[33] Ačkoli i „stříbrnost“ Crowleyho thelémy je spíše dílem Crowleyho coby člověka a komentátora svatých textů, nikoli – domnívám se – samotných svatých textů jako takových, nová proroctví a nové vize kvalifikovaných jednotlivců by rozhodně poskytly Zlaté thelémě potřebnou legitimitu. Následně by bylo potřebné pokračovat vlastními zasvěcovacími systémy (nejlépe coby doplněními systému A∴A∴), vlastními řády atd.

Evola uzavírá své pojednání o thelémě ve své Metafyzice sexu tvrzením, že ačkoli Crowley byl magicky nesmírně nadaným jednotlivcem, jeho magickým a iniciačním metodám nelze přisuzovat všeobecnou platnost. Evola se domníval, že byly platné především (a pouze) pro Crowleyho samotného. Thelémě proto přiznával pouze omezené iniciační možnosti.[34] Snad projekt Zlaté thelémy dospěje do takové fáze, aby přivedl stín italského barona v záhrobí ke změně názoru.


[1] Evola byl Crowleym v nemalé míře ovlivněn již ve svém raném období, zveřejňoval jeho texty ve svých periodikách UR a Krur. Zmiňuje ho ve třetím vydání své knihy Maschera e volto dello spiritualismo contemporaneo, Edizioni Mediterranee, Roma 1971(angl. The Mask and Face of Contemporary Spirituality, Arktos, London 2018), danou kapitolu nalezneme v odlišném překladu i zde: gornahoor.net/library/EvolaOnCrowley.pdf. Věnuje mu prostor i ve své Metafyzice sexu, Volvox Globator, Praha 2009, s. 397–402 (§ 59). Crowley je předmětem dochované korespondence mezi Evolou a Guénonem (gornahoor.net/?p=4693) atd.

[2] „Guenon“ (s krátkým „e“) ve francouzštině označuje samici opice.

[3] Evola se vyslovil, že Crowleyho dílo obsahuje „prvky tradiční magické nauky“. Introduzione alla Magia, Fratelli Bocca, Roma 1955, vol. III, s. 437, cit. podle Marco Pasi, Aleister Crowley and the Temptation of Politics, Routledge, London & New York 2014, s. 135. Pro článek prozkoumávající možné spojení mezi těmito dvěma velikány esoterismu 20. století, podobnosti a rozdíly jejich nauk, viz Hans Thomas Hakl, „Some Additional Remarks on Julius Evola and Aleister Crowley“, in Pasi, The Temptation of Politics, první dodatek, s. 141 a násl.

[4] Pasi, The Temptation of Politics, s. 134.

[5] Toto je dále komplikováno předpokladem existence mladší hyperborejské primordiální tradice a starší lemurské primordiální tradice (ve veškerých jejích legitimních formách vyhynulé), ale tím se zde nebudeme zabývat. Obě mají v konečném důsledku tentýž zdroj, jsou však v různé míře „poskvrněné“. 

[6] René Guénon, Krize moderního světa, Hermann & synové, Praha 2002; Julius Evola, Jezdit na tygru, Triton, Praha 2009; a od téhož autora Vzpoura proti modernímu světu, Sol Noctis, Zvolen 2020.

[7] K dionýsismu viz Evola, Vzpoura proti modernímu světu, s. 364 a násl.

[8] Tamtéž, s. 364.

[9] Tamtéž, s. 365.

[10] Tamtéž, s. 369.

[11] Tamtéž, s. 364.

[12] Za krátkou dobu dodržování tohoto ustanovení můžeme považovat první roky existence A∴A∴, konkrétně 1907 až 1916. V tomto období bylo A∴A∴ prezentováno jako hermetický řád a theléma se zde začala vyučovat až od stupně zelatora. Roku 1916 však Crowley začal v souladu se svým chápání stupně Maguse hlásat thelému veřejně.

[13] „Úranské“ v evolovském kontextu znamená totéž co „nebeské“.

[14] Podobnou formu uctívání připisoval Evola i templářům – domníval se, že skutečně se jednalo o navenek militantní křesťanský řád, jehož nauka se na vyšších stupních zasvěcení zříkala Krista a uctívala Bafometa. Viz Evola, Vzpoura proti modernímu světu, s. 180 a násl., 461. Čím přísnější exoterní pravidla a čím krutější jejich vynucování, tím větší duchovní povznesení (transcendentní transgrese) při dosažení vnitřních stupňů a negaci vnějších pravidel (které předtím každopádně musely být upřímně a přísně dodržovány).

[15] Evola, Vzpoura proti modernímu světu, s. 448–449.

[16] Iniciace žen v souladu s principy Zlaté thelémy je podle mého názoru možná, stejně jako se muži mohou iniciovat v lunárních kultech. Samozřejmě, že to má dopad na virilitu těchto mužů, stejně jako iniciace v rámci Zlaté thelémy by měla vliv na feminitu žen. Lze koncipovat větve Zlaté thelémy vůbec nepřipouštějící ženy. Lze koncipovat větve Zlaté thelémy připouštějící ženy coby „válečnice“ nebo „svaté panny“ (jejich práce se sexuálními energiemi by byla pouze symbolická, nebo by se svého panenství vzdaly až po dosažení koleje R∴C∴). Lze koncipovat větve Zlaté thelémy připouštějící ženy, které se realizují coby „milenky“ a/anebo „matky“ (viz Evola, Vzpoura proti modernímu světu, I. část, 20. kapitola). V každém případě však platí, že ženy by se v rámci takovéto stezky nevzdávaly své ženskosti.

[17] S evolucionismem se setkáváme i v samotných Svatých knihách thelémských, konkrétně v Liber 65, V:52–57. Není zde však explicitně zmíněn žádný vývoj od „nižšího k vyššímu“, naopak, naznačuje se, že evoluce jde kamkoli, kam ji vede vůle, nemá cíl, nesměřuje ani nahoru, ani dolů, nemá snad ani počátek, ani konec, naopak, je aspektem čirého vznikání – tak jako čirý darwinismus možná i byl zamýšlen předtím, než se z něj začaly vyvozovat absolutní filosofické a eschatologické postuláty.

[18] Evola, Vzpoura proti modernímu světu, s. 338–339, 345. Je však zajímavé, jak Evola přehlíží či překrucuje potenciálně transcendentní rozměr rovnodenností.

[19] Viz Evolovu Metafyziku sexu, Volvox Globator, Praha 2009.

[20] Slunovraty odpovídají tomu, co Crowley označuje za „hebrejské“ uspořádání vztahů mezi čtyřmi standardními dvorními archetypy, rovnodennosti zase jejich „pohanskému“ protikladu. Viz Sebastián Jahič, Theléma Aleistera Crowleyho, Sol Noctis, Zvolen 2021, 5.2 podkapitola, výklad k pózám N. O. X.

[21] Viz mou Thelému, třetí dodatek. Navracení stezky tet Spravedlnosti by tedy v Zlaté thelémě vedlo k aktivizaci tohoto archeptypu, kdežto přiřazení stezky lamed Síle by vedlo k stabilitě archetypu Šelmy a Nevěstky, nemluvě o nastolení výchozího stavu v otázce Císaře a Hvězdy. Experimentování s jinými atributacemi by mohlo probíhat od koleje R∴C∴ výše.

[22] Existuje jistý velice obskurní Crowleyho spis z roku 1913 s názvem The Lost Continent, známý i jako Liber 51, jenž je celý věnován Atlantidě a působí dojmem nevýznamného fantazijně-utopicko-blasfemického pamfletu. Zmiňuje se zde však princip dosahování ideálu vědomou snahou o dosažení jeho protikladu, což může mít velký význam z hlediska symbolismu Stříbrné a hypotetické Zlaté hvězdy. Atlantská tradice je popsána jako skrytě lemurská, a i obyvatelé Lemurie prý pocházeli původně z Marsu. Crowley však těmto pojmům téměř jistě přisuzuje jiný význam než Evola.

[23] Ke skutečnému významu zkratky A∴A∴ viz úvod 6. kapitoly.

[24] Alexandr Dugin, Velká válka kontinentů, ABB, Praha 2016.

[25] Confessions, 1. kapitola (3. poznámka pod čarou).

[26] Alexandr Dugin, „Entropická ontologie Dálného západu (Za Herkulovými pilíři)“, in Čtvrtá politická teorie, Sol Noctis, Zvolen 2020, s. 365 (19. kapitola).

[27] Teoreticky lze Argenteum Astrum překřtít na Aureum Astrum (Zlatou hvězdu) a symbolismus zůstane zachován, avšak podobnou změnu nelze provést v řečtině, kde „zlatý“ je chrýsos, tj. slovo nezačínající hláskou a.

[28] Grant považuje za onu Stříbrnou hvězdu Sírius, jejž označuje za „hvězdu Sétovu“, viz Kenneth Grant, Magické obrození, Vodnář, Praha 2014, s. 16, 50–51 a jinde; týž, Aleister Crowley a skrytý bůh, Vodnář, Praha 2014, s. 52. Nejvíce „evolovskou“ alternativou k Síriu by byla Polárka (alespoň dokud se bude nacházet v blízkosti severního nebeského pólu). Je však sporné, do jaké míry jsou tyto hvězdy skutečně fixovány na Nový aeon. Grant vynakládá velkou snahu za účelem toho, aby dokázal, že onou Stříbrnou hvězdou je právě Sírius, ale neopírá tuto tezi o Crowleyho spisy, místo čeho se odvolává na „tajnou tradici“ (Magické obrození, s. 178). Jinde explicitně pojítuto Stříbrnou hvězdu s Lunou (Kenneth Grant, Nightside of Eden, Skoob Books Publishing, London 1994, s. 15). Jedinou hvězdou, kterou Crowley implicitně označuje za zdroj „novoaeonských energií“, však není Sírius, nýbrž ohnivý Regulus ze znamení Lva (viz Jahič, Theléma Aleistera Crowleyho, 5.5.5 podkapitola, obřad znamení Šelmy).

Samotný symbolismus „mystické hvězdy“ byl Crowleym pravděpodobně převzat ze svobodného zednářství. Jelikož řád A∴A∴ má existovat a ovlivňovat vývoj lidstva odjakživa, zdá se nesprávné připisovat Stříbrnou hvězdou v jeho názvu jakékoli hvězdě pojící se na „aeonické energie“, poněvadž z povahy věci vyplývá, že tato Stříbrná hvězda musí být nadaeonická. Zářící hvězda (angl. Blazing Star) svobodného zednářství se nepojí s grantovským Šajtanem, naopak, spojuje se s Boží prozřetelností, vševědoucností, dokonce s novozákonní hvězdou, kterou tři mudrci následovali do Betléma. Kromě Síria se ztotožňuje i s Merkurem a se Sluncem.

[29] Viz především Liber 370, v. 26 a 32. Toto je vhodné dát do souvislosti se symbolem keterického falu ve znamení Šelmy (Jahič, Theléma Aleistera Crowleyho, 5.4 podkapitola). Ve všeobecnosti také platí, že není správné ztotožňovat duchovní proud s konkrétní astrologickou, tj. diferencovanou energií, protože tím tento proud „detranscenduje“ – začne se vázat na něco partikulárního z projeveného světa a znemožní tím skutečnou transcendenci. V tomto smyslu je vhodné chápat Stříbrnou hvězdu jako zcela transcendentní symbol, jenž není totožný se žádnou skutečnou hvězdou.

[30] Pojem „rozpuštění“ má v rámci integrálního tradicionalismu negativní význam, neboť odkazuje především na konečný rozklad projevu; v thelémě naopak může odkazovat na nejvyšší duchovní dosažení. Nezbytně se musí zdůraznit, že tento pojem odkazuje v rámci obou systémů na dvě velice odlišné věci.

[31] V této souvislosti je vhodné poukázat i na Duginův koncept „metafyziky chaosu“, též se opírající o rozpuštění jako nejvyšší či poslední úkon na cestě k metafyzickému „zdroji“. Viz Dugin, Čtvrtá politická teorie, druhý dodatek. Metafyzický zdroj (Bůh, absolutno) bude vždy nepopsatelný. Tuto nepopsatelnost lze přenést i na mysticky dosažitelný odraz Boha, sefiru Keter. Logos, slovo, nejabstraktnější pokus o popsání absolutního stavu, je chochmickou kategorií a „počátkem rozdělení“. Uznání, že logos je chochmický, povyšuje chaos (neřád) nad logos (řád) a vyvolává zdání povýšení ženského nad mužské (odhlédněme teď od toho, že v thelémě se Chaos, jedno ze jmen Šelmy, rovněž přisuzuje Chochmě a považuje se za maskulinní). Povýšení chaosu nad logos je však nezbytné proto, aby legitimovalo pluralitu logů. Neznamená to podkopání autority logu, která platí ve všech sefirách od Chochmy níže, je to pouhé uznání nepojmenovatelnosti Nejvyššího. Dostane-li toto Nejvyšší zástupné jméno „chaos“, bylo by správné říct, že tento chaos je nikoli femininní, jak naznačuje Dugin, nýbrž hermafrodický.

[32] Viz René Guénon, Vláda kvantity a znamení doby, Sol Noctis, Zvolen 2022, 38. kapitola.

[33] V minulosti se objevily jisté texty údajného řádu O. G. T., tento však nikdy neexistoval a byl od počátku fikcí; srv. Eosphoros, č. I/113 (IX), s. 10. Koncept Zlaté thelémy představený zde v této eseji je s vícerými koncepcemi O. G. T. neslučitelný (např. prvky stezky levé ruky nemají v Zlaté thelémě místo – vyjma ovšem sexuálních praktik zasazených do zcela odlišného kontextu), takže mezi zde představenou Zlatou thelémou a oním fiktivním řádem neexistuje kontinuita.

[34] Evola, Metafyzika sexu, s. 402. Evola byl, domnívám se, popuzen přítomností homosexuality v Crowleyho systému magické práce. Teze, že homosexualita má magický potenciál, totiž podkopává Evolovu teorii metafyziky sexu.